Elisa

Epilog: „Tancuješ pořád ještě skvěle. Vidíš, mám na sobě její šaty. Co tomu říkáš, tati?“ „Jsi celá máma...Pojď a přitiskni se ke mně pořádně, holčičko! Co je nám do lidí...“ Prolog: Vánoce. Čas rodinného štěstí, čas dárků a rozzářených dětských očí. Teplo plamínků svíček, kouzelné melodie, vůně jehličí a slzičky radosti. Maminka vezme polštář a hraje si s holčičkou, výskající radostí. Hraje si s ní na dušené děťátko ... Teprve když nožičky konečně přestanou křečovitě kopat, je čas vzít pistoli a zmáčnout spoušť... Pádem těla převrhnutá svíčka zažehuje požár v bytě. Zkurveně osamocené, beznadějně chladné Vánoce začínají hořet... Po letech v děcáku: Mladá slečna (začínající, ale již výborná Vanessa Paradise) je pěkná ranařka, zastrašená vychovatelka by mohla vyprávět. A pak také lidé, kterým Marie při svém životě na ulici proletěla životem jako na nebi krásná, ale zkázou hrozící kometa. Scéna , co ťala do živého: muž, který svá nejlepší léta už má za sebou, jen si to ještě nechce, množná i bojí připustit, flirtuje s krásnou, mladou a chytrou holkou . A zdá se, že úspěšně – wow! Ale ona mu pak profesionálně pragmaticky oznámí ceny základních sexuálních úkonů. Ta jeho tvář v tu chvíli! Jako bych se díval do zrcadla... Ale otřepe se a nabídku i tak přijímá. Aspoň ten chtíč, když ne cit, že... Aspoň chvilku si s tou panenkou pohrát, když se to dá koupit. Na co jiného by pak člověku ty zasraný peníze byly? Jak já mu rozuměl...Jenže pan manager netuší, že ta nezletilá kočička, se kterou si chce hrát na tatínka a maminku je dcerou ženy, se kterou si kdysi on hrával na hodného šéfa a chudou, peněz potřebnou zaměstnankyni. „Proč znovu hvízdáš na píšťalku, když jsem ti řekl pravdu, jak jsi chtěla? Vrať mi už moje šaty, prosím!“ A přišly další Vánoce, čas loučení. Pod stromečkem se sešlo něco ukradeného pro radost (je to jen jedna stránka, bylo třeba jednat rychle) jedna předaná odpovědnost jako velká výzva (nikdy jsem neměl vlastní děti, postarám se o něho rád) a něco pro kluka Ahmeda ... cože, pod stromečkem už nic nezbylo? Co dát kamarádovi, který je do mě beznadějně zamilovaný? Jsou i dárky, které jsou zadarmo... (také já jsem kdysi takový dostal. Teď už se nikdy nebudu bát jít ke stromečku, jestli tam na mě něco zbude... Díky, má milá kamarádko zpod širáku, zpod celty dýmem provoněné ...) „Bylo to dobré, hochu? Tak veselé vánoce, kamaráde...“ Teď už je čas oprášit pistoli po mamince a pokusit se najít dávno zmizelého tátu. Kdysi mámě hrával na klavír nádhernou píseň, kterou pro ni složil. Pak jim zmizel ze života a možná ani dodnes neví, že se ta píseň stala hitem. Bohém, básník s hudebním nadáním od boha, dnes pouhý blábolící, nesrozumitelně veršující ožrala, snažící se vzpomínky utopit v moři chlastu. Bude jen správné ho zabít. Gérard Depardieu je zde politováníhodný ubožák, odporný monstrózní ztroskotanec, padlá lidská duše. Ale při při vší té ubohosti je stále ještě živočišný, víc plný života než většina z nás... Na plátně prozvrací a protančí jen poslední malou část filmu, ale stejně si ho celý ukradne pro sebe. Prostě Depardieu... (28.12.2012) (méně) (více)