Week-End

Dokáže buržoazie rozlišit smazávání rozdílu mezi noční můrou svých "post-industriálních" tužeb a realitou - realitou, ve které se smazává rozdíl mezi rozpáráním těla člověka a tragickou smrtí kabelky od Hermese? Dokáže levicový filmař odlišit svůj film od obdobné úchylné imaginace, kterou předvádí v úvodu jím vytvořené buržoazní charaktery? Buržoazie fantazíruje o zhýralém sexu s vejci a mlékem, anarcho guerilla v závěru vaří lidi, mísí je s vejci či vepřovým. "Week-end" proto ještě není Godardův plně politický film - je ještě sebeironický a místy nejednoznačný. Je spíše špinavým snem levičáka, který to nandává vrcholným filmovým uměním postavám, které si sám vymyslel k ukojení svých tužeb. Ale stejně jako každá fantazie i tahle má svůj původ v realitě, na kterou reaguje: v totální degradaci člověka konzumem a penězi. Na což film/ levičácký sen odpovídá totálním masakrem, anarchistickou auto-destrukcí světa, který sám sebe odmítá a požírá bez východiska (už o cca rok později Godard východsiko nalezne: Maovu žlutou ponorku). Jinak geniální spojení absolutně jasných motivů a scének (celým filmem se ostatně nese Godardova láska ke grotesknímu humoru) s nejartovějším uměleckým odcizením všemu (tehdy) jasnému. (03.02.2017)

Ryzí filmový anarchismus, který diváka nijak nešetří a spíše u něj vyvolává utrpení. Je jasné, že Godard svoji koncepci zcizování dohnal téměř k vrcholu, zatímco na počátku se dá ještě na film poměrně bez újmy dívat a třeba taková dlouhatánská kolona aut je geniálním režijním výkonem, který i přes svoji délku zaujme, to, co se děje poté je čím dál nesmislnější a nelogičtější a jen sen tam se objeví nějaká návaznost na rozběhnutou linii. Některé epizody jsou zábavné a sympaticky brutální (scéna u telefoní budky, šokující kanibalismus), ale ty se ztrácejí v záplavě nesrozumitelných filosofických výpadů, uspávajících politických proklamací a scén s minimální výpovědní hodnotou. Godard vrší jeden motiv na druhý bez ladu a skladu a chce nabídnout komplecní kritiku různých aspektů buržoazní a konzumní kultury, která požírá sama sebe a je stejně vykolejená jako hořííc vraky aut lemující každou chvíli silnici. Hlavně druhá apokalyptická metafora je docela působivá, ale dle mého snímek nijak do hloubky nejde a snaží se spíše šokovat a útočit formou a vnějšími efekty než myšlenkami. Tím pádem je pro ty, kteří nejsou zrovna posedlí nějakým levicovým démonem film málo stravitelný a nemají s čím by se ztotožnili, či s čím by souhlasili. Bohužel (či bohudík?) patřím mezi tyto diváky. (10.11.2010)

Skôr 4 1/2 si zaslúži tento pôsobivý počin od Godarda. Žánrovo sa nato hodí najlepšie označenie haluz, odbornejšie povedané spoločenská satira. Film začína skutočne úchvatne - nezmyselným načúvaním zbytočného vyrozprávania sa stavovsky typickej ženskej (skvelý satirický nápad je štylizovanou kritikou na unudenosť a bezcieľne hedonistický životný štýl, čo Godard zobrazuje neustálym zosilovaním hudobného podmazu, ktorý miestami hrá s takou intenzitou, že niet počuť, čo herečka rozpráva). Ďalej treba upriamiť na geniálnu scénu cca. 7 minút v kuse sledujeme dopravnú zápchu s neustálym vytrubovaním (dokonalý útok na tradičné víkendové návštevy). S tými dopravnými scénami je toto inak celé prešpikované - zaujmä najmä neustála prítomnosť havarovaných áut, pri ktorých je množstvo mŕtvych ľudí (žiadna ducharina - proste štylizácia "za každým rohom havária s krvavým koncom"). Výborne som sa bavil aj na scéne s dvomi spisovateľmi (ak sa nemýlim boli to kreácie Carrolla a Bronteovej - "burn Emily burn"), od ktorých sa ústredná dvojica (víkendový párik na cestách) snažia zistiť smer. Takže úvod jak bič, ale v druhej polovici, ktorú už nechcem príliš popisovať, aby som nevypísall celý obsah filmu, ale spomeniem, že sa tu ešte divák dočká dosť nudného myšlienkového pochodu z Afriky pochádzajúceho smetiara o potrebe africkej revolty, "guerillových bojov" či kanibalizmu. Čo sa týka druhej polovice - trochu tu dôjde autorovi dych (aj keď haluze - ako "fish in the pussy" sa tu ešte nájdu), ale aj tak ide o výnimočné dielo a hodne pôsobivú a hodne klubovú satiru a keď sa vám náhodou nebude páčiť, tak druhý raz nepozerajte film nájdený na smetisku. (07.06.2005)

Vůbec se nedivím, kam až politická situace ve Francii v květnu 1968 a na pár dalších měsíců dospěla, když jsem teď sledoval tenhle film a skrze celé to politické pozadí v tom zneklidněně vnímal, jak mladí rebelové spolu s levicově orientovaným lidem tenkrát asi smýšleli a jak si svobodu ducha představovali, když byli schopni tuhle pouť za svobodou překlopit až do anarchie. Kdybych neviděl ten rok vzniku, spíše bych tipl, že Week-End vznikl až v druhé polovině roku 1968, možná 1969 a již nastalou situaci umělecky reflektuje. Jean-Luc Godard se holt pohybuje na zcela odlišné politické vlně, než abych s ním dokázal souznit, nicméně dávám 4 hvězdičky, protože filmový zážitek to byl vážně skvělý. Celý příběh se odehrává v jakémsi surrealistickém světě plném anarchie, do něhož se hlavní dvojice dostane přejetím obrovské kolony aut v protisměru, a v němž jsou na denním pořádku brutální autonehody, objevují se tu podivní umělci v kostýmech jakoby z jiného světa a žánrově se film z road movie stále více přesouvá do postapa. Film obsahuje nejednu skvělou scénu, dokáže být ve vizuálu, vykreslení prostředí či různých příhodách nápaditý, nejednou jsem se tu i nahlas zasmál, aby mě záhy úplně zamrazilo – asi nejvýstižněji bych to popsal na pasáži se zácpou aut, během níž se přes ty vtipné a groteskní nápady dostáváme během jediného dlouhého záběru až k realisticky ztvárněné tragedii na cestách. Na mě film výborně fungoval v dramatické i komediální rovině, kamera včetně záběrů krajiny a atmosféra onoho světa jsou často působivé a kdyby si Godard odpustil pár nechutných momentů (úvodní vyprávění Mireille Darcové o perverzním lesbickém sexu či dlouhý záběr na krvavé psí maso) a kdyby vygradoval celý film daleko silněji podaným závěrem, asi jdu s hodnocením ještě výš. Jean Yanne se tady do budoucna měl od koho naučit, jak se dělá originální a zábavná satira (nejen) ve víru levicové politiky. Pro mě jeden z nejzábavnějších Godardů. [80%] (13.09.2022)

Tenhle film jsem hledal 33 let! Viděl jsem ho někdy v osmdesátém osmém na rakouské televizi, kde v rámci pořadu Kunst Stücke dávali každý pátek v noci různé divnofilmy z dob, kdy byl David Lynch ještě malý skautík, i z dob, kdy na tomhle světě nepobýval ani jeho tatík. Když mi pak o mnoho let později různí lidé tvrdili, že Lynch je ten, kdo ve filmu přišel s něčím, co tu nikdy předtím nebylo, vždycky jsem oponoval, že jsem viděl kousky, které je usvědčují z hlubokého omylu. A tohle je jeden z nich. Marně jsem pak popisoval jeho děj v diskuzích jako Hledám film apod. Nikdo nevěděl, co je to za šílenost. Smířil jsem se za těch třiatřicet roků s tím, že identitu téhle bombastické podivnosti, stejně jako mnoha dalších, které jsem na dvojce ORF za těch dávných pátečních večerů na sklonku eightees sledoval, už nikdy neodhalím... Asi před týdnem jsem zahlédl jednoho svého oblíbeného uživatele v profilu Godardova snímku Week-End a při pohledu na tamní galerii jsem konečně mohl zvolat své heuréka. Těch pět hvězdiček berte s velkou rezervou, jinak to ale opravdu hodnotit nemohu. Week-End (a spousta dalších divnofilmů, vzniklých celá desetiletí před všemi těmi Mullholand Drivy a Lost Highwayi) si ze zpětného pohledu mladého vyhládlého intelektuála, cídícího samopal v bláznově šatu, tohle ocenění rozhodně zaslouží. (04.08.2021)