Schůzka

J. Binoche ve své první větší roli hrála dívku, jejíž životní prostor (resp. vše krásné i bolestivé, co se v něm odehrálo) je "kolíkován" sobeckými touhami trojice mužů (představovanými Lambertem Wilsonem, Wadackem Stanczakem a Jeanem-Luisem Trintignantem), které poté co dojdou svého naplnění, zanechávají Ninu (tak se zde postava JB jmenuje) vždy o něco opuštěnější - zajímavostí budiž, že pouze u mladičkého realiťáka Paulota (Stanczak) můžeme mluvit o touze primus inter pares, totiž o touze erotické (sexuální); motivace - k oboustranně zraňujícím hrám - je jak Quentina (Wilson), tak Scrutzlera (Trintignant) o mnoho jemnější a tajuplnější a souvisí s časově vzdálenou, oběma tak rozdílným mužům společnou tragédií, jež se odehrála dávno předtím, než tito vstoupili tak osudově Nině do života. Je to právě ona paleta jedinečných, (sebe)vražedných tužeb jakožto "gró" Téchiného mistrného obrazu na téma souručenství lásky a násilí, díky níž stojí film za pozornost. Děkuji uživateli salfa72, který mě k tomuto obtížně sehnatelnému filmu dokázal nasměrovat! 75 % (19.04.2024)

Toto je vskutku výborný romantický film! Romantické pohádky jsou běžné, přeslazené a idealistické. Oproti tomu skutečné romantické filmy se vyznačují hloubkou v prožívání citů velikosti, úpadku a zvrácenosti v kontextu s realitou, a nikoliv v naivistických iluzích. Iluze se blíží představě ideálu a má málo společného s realitou všedních dnů. Láska je sobectví a vlastnické přivlastňování. Láska je využívání slabostí protějšků. Láska má destruktivní sklony. Láska je posedlost a halucinogenní trip ojedinělosti. Láska je strach z neúspěchu. Láska je osvobození s příchodem tragické události. Láska je turbulentní let nenormálnosti. Láska je vzpomínka na minulost. Láska je bolestivá přítomnost, kterou nechceme změnit a jdeme vstříc další bolesti a vnitřnímu strachu. Hlavní postavou příběhu je mladá žena na prahu dospělosti Anne Larrieux alias Nina (velmi zajímavá a svůdná Juliette Binoche). Její nejzákladnější pohnutkou je život dle svých vlastních představ a přání. Přitahuje mužskou pozornost, kterou dokáže využívat ve vlastní prospěch. Na první pohled sebevědomá žena skrývá vnitřní submisivní podstatu. V turbulencích víru citů, rozkoší, přání a herecké kariéry se občas ztrácí v pochybnostech vlastních schopností. Snaží se řídit své kroky, je vláčena extravagancí a teatrálností do neznáma, do strachu a do hlubin citů a chtíče. Odhaluje se celá až do nahoty vlastního nitra. Nejextrémnějším mužem je extravagantní exhibicionista, ejakulátor a provokatér Quentin (pozoruhodný Lambert Wilson). Je uvězněn ve stínu tragédie minulosti a rozkladné destrukci vlastních myšlenkových pochodů a strachu. Destrukcí trestá sám sebe i ostatní a výsledkem je jeho egoistický extrémismus trápení na poli lásky. Druhou polohu lásky představuje mladý realitní makléř Paulot (zajímavý Wadeck Stanczak). Nerozumí Nininým hrám, do kterých je díky své naivitě vtažen s naléhavou prosbou a lákavým slibem. Majetnická žárlivost výčitek a zoufalých činů na sebe nenechají dlouho čekat. Nakonec se dostává do situace, kdy hraje již jen o své vystoupení z divoké hry vášně a bolesti. Poslední důležitou postavou je divadelní režisér Scrutzler (skvělý Jean-Louis Trintignant). Jeho osobnost je poznamená tragédií a nadějí. Tvrdohlavě a nekompromisně klade podmínky a vede Ninu do svého životního díla lásky a smrti. Odčiní zákeřný vnitřní pocit svého osobního zavinění a smířlivě mizí ze scény. Z dalších rolí: pedantská vedoucí realitní kanceláře Gertrude (příjemná Dominique Lavanant), biletář a naštvaný Ninin přítel Fred (Jean-Louis Vitrac), či neodbytná divadelní inspicientka (Anne Wiazemsky). Tohle je jeden z nejopravdovějších romantických filmů, který oslavuje ten nadpozemský cit jménem láska! Extremistické polohy, rozklady a naděje. A kde jinde lze vidět veronskou děvku, zmítající se rozkoší v síti? (24.09.2016)

Když přijela Nina do Paříže, ani ve snu by nečekala, jaký osud jí potká. Byla druhořadou herečkou a najednou potkala tři muže, kteří jí úplně převrátili život a jeho hodnoty. Většinou jsem jí chápala, chvílema jsem jí nadávala a někdy s ní jen cítila. A jak nemám ráda otevřené konce, tenhle mě nadchl. Mladičká Juliette Binoche už tenkrát podala skvělý výkon. (01.06.2007)

Julinka coby malina nezralá, dětsky krásná bude jednou .... zralá a božská, nicméně už tady talent, narozdíl od té, kterou hraje a kterou Trintignant jakožto režisér vyselektuje a zušlechtí, hned po tom, co ji jiní dva muži milují, hnětou, vzívají, uráží .... je to opojné, ale žít se s tím nedá, těžko tomu vyhovět a nalézt k pochopení klíč, když není klíč k sobě samé. (19.07.2007)

Asi to nejpozoruhodnější na filmu, který je spíše zajímavý než dobrý, je mladá Julie Binochová a jako vždy skvělý Trintignant. Potácení v bludišti života mezi hodnotami, muži, ideály, vlastním dospíváním a profesní kariérou je u mladých žen z pochopitelných důvodů zřejmě ještě o něco složitější a zmatenější než u jejich pohlavních protějšků. Kdybych hledal v dosahu svých znalostí srovnatelná díla, napadnou mne dvě (Felliniho ZKOUŠKA ORCHESTRU a Godardův ONE PLUS ONE / SYMPATHY FOR THE DEVIL. Rozdíl oproti oběma zmiňovaným dílům spatřuji v Techinově případě v neporovnatelně menší propracovanosti SCHŮZKY. Nemusí vždycky pršet; jen když kape. (20.10.2007)