Režie:
Leos CaraxScénář:
Leos CaraxHrají:
Denis Lavant, Edith Scob, Kylie Minogue, Eva Mendes, Michel Piccoli, Jean-François Balmer, Annabelle Dexter-Jones, Elise Lhomeau, Leos Carax (více)Obsahy(1)
Leos Carax, nevyzpytatelný enfant terrible francouzského filmu, se po třináctileté pauze vrátil triumfálním způsobem. Ve filmu, který měl podle mnohých letos v Cannes získat Zlatou palmu, ztvárnil režisérův věrný druh Denis Lavant tajuplného pana Oscara, beroucího na sebe v průběhu jednoho dne nejrůznější identity ve zneklidňující show snímané neviditelnými kamerami. „Kvůli čemu to ještě děláte?“ ptá se Oscara jeho šéf, ztvárněný Michelem Piccolim. „Pro krásu samotného gesta,“ odpovídá Lavantův chameleonský hrdina a charakterizuje tak režisérovo krédo „rozprostřené“ do pěti filmů v průběhu téměř třiceti let. Pro Caraxe typické, bolestně romantické vidění světa se snoubí s hravou provokativností a nezměrnou láskou k bizarním milníkům v dějinách filmu (mezi mnoha jinými Oči bez tváře Georgese Franjua). Jeho uhrančivý spektákl je prostoupen obdivem k Paříži, která bezmocně přihlíží pomalému zániku legendárního obchodního domu Samaritaine v sousedství Pont Neuf, ale třeba i k mizejícímu světu limuzín či zpěvu Kylie Minogue. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (3)
Recenze (230)
47th KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2012 - HORIZONS - Horizonty (Holy Motors / HOLY MOTORS / Holy Motors) - Příběh tohoto filmu začal když jsem viděl plakát k filmu, to byl první signál skvělého i bláznivého filmu který skutečně nastal. Vizuální dokonalost, scénáristická extáze, vizuální požitek. Absolutně šílené dvě hodiny absurdností, totálně střeštěného blaha. Film co nejde okomentovat o čem byl, protože tento námět je nekomentovatelný, tento film musí člověk vidět a okomentovat sám. A buďto sedne a budete v sedmém nebi jako já a nebo (jako dosti lidem) nesedne a budete nadávat (a určitě né málo)... - 6. 7. 2012 - kino Thermal - Malý sál - Karlovy Vary - 2. místo - 95% ()
Obecenstvo zas raz radikálne rozdelené na dva tábory. Prvý nadšene mlaská z onoho extrovného skĺbenia "pod nechty zaliezajúcej" depresívnosti, po dlhej dobe naozaj trefne provokatívnej zvláštnosti a ceľkovo sa teší z odvážne demoštrovanej umeleckej frivoľnosti. Druhý od zlosti hýka kedže sa mu nedostalo z fleku pochopiteľného výstupu, resp. decentne vedeného žánrového cvičenia a po neplánovanej pauze opäť bez váhanie tasí slovíčko "pseudo." Asi sa niekde s odstupom aj objaví, že ide o (v posledných pár rokoch tak módne vykrikovaný) rakovinotvorný art, ale z toho si netreba nič robiť, my "čo z toho robíme vedu" si naše teórie po svojom obhajíme a druhú stranu hlavou krútiť prinútime. Veď sranda musí byť, že ano.:)_______Neskonale magické, svetové! Príznačne teatrálny, nešetrne pitoreskný a predovšetkým nespútaný/á povzdych/pokora nad únavou z dôsledku zvolenej životnej cesty, nad nekonečným hľadaním seba samého, nad potrebou ovplyvňovania/zasahovania a takisto spoločenského uväznenia v spároch (fenoménom virtuálnosti paralyzovaných) osobnostných premien či pretvárok. Maska ako neodmysliteľná súčasť deformačnej metamorfózy ľudského organizmu, dočasný únik pred tvrdou realitou alebo len "zakázané" rozptýlenie v pomyselnom rytme chytľavých harmoník a (bez)gravitačného pohybu. Nasadzovaná a odnímaná v divadelnom predstavení večného univerza, kde sa cicavce menia v konfúzne figúry, stará láska hrdzavie, otcovstvo je na bode mrazu, krás(k)a je opäť glorifikovaná zvieraťom, tam kde hrdinovia opakovane zabíjajú sami seba a onen akt usmrtenia v jednotlivých sekvenciach alegoricky odostiera ďalšie (z minulosťou späté) osudy._______Zarmucujúci podtext a intenzívne vyznenie (zo cinefilného pohľadu) umocňuje všestraná herecká ekvilibristika Denisa Lavanta, "voyeristická" pocta Paríži čo by (v tomto prípade) mesta hriechu a neskromný obnos kinematografickej referenčnosti v ktorej si každý milovník FILMU príde na svoje. Leos Carax je za tento počin absolútne neprávom zatracovaný, má totiž to, čo v dnešnej dobe u väčšiny tvorcov s príbuznými ambíciami absentuje a to BEZPROSTREDNOSŤ kooridnovanú KONCEPČNOSŤOU. Na rozdiel (napr.) od nedávno videných "gréckych Álp", ktoré sa v niektorých úsekoch mermomoci namáhali o obdobné zdelenia, ale v záplave nefunkčne dávkovanej iracionality a recesijnosti sa viacmenej stratili (teda skôr po podivinsky pobavili než by niečo predmetné vypovedali), tak "Sväté motory" k veci prehovorili, i keď ťažko uchopiteľným spôsobom ozvláštnili a čo sa týka výslednej katarzie ma nadmerne uspokojili. ()
Holy shmotors alebo aj le wtf. Zakladám ligu Spánkom proti nudným filmom. Scéna s Oscarom hrajúcim na harmoniku a hudobným sprievodom, ktorý sa za ním vytvoril bola naozaj úžasná, najmä vďaka krásnej hudbe. A zo začiatku ma to aj zaujímalo, ale opäť raz som si vybrala film, ktorý šiel úplne mimo mňa. Tak ale aj o tom sú filmové festivaly. (Art Film 2012) ()
Tedy, totálně originální úlet! Ponoření do zcela jiného filmového světa. Celý čas jsem si říkal, proč se to jmenuje Svaté motory, a postupně mi začlo docházet, že tvůrcům při natáčení filmu asi fakt nic svatého nebylo a zůstává zde s relativně nepoškrvněnou pečetí snad jen ten motor oné rozjeté limuzíny, který prostě plní svou důležitou roli při neobvyklých cestách směřujících k nejrůznějším setkáním. Proč ale motory v množném číslu? Nechte se překvapit, v závěru z toho vyvstane rozhodně zajímavá pointa! Ne všechny scény mi byly úplně sympatické (ta tanečně sexuální teprve ne), co se mi však vedle spousty originálních nápadů začlo postupně líbit, byla myšlenka ohledně střídání různých tváří pomocí převleků, stejně tak střídání růzých absurdních, sci-fi, černohumorních a provokativních momentů i vážnými okamihy jakoby najednou ze života (např. po dlouhé době vší té bizardnosti rozhovor táty s dcerou o lhaní a možnosti vzpamatovat se z chyby či neúspěchu), plus hudbou a poezií (těsně poté onen táta-záhadný muž rozjíždí nádherný akordeonový koncert přímo na ulici). Neznám předchozí režisérovu tvorbu, takže často zmiňované odkazy šly mimo mne, přesto mne ta proměnlivá jízda se střídáním tváří nakonec svou atmosférou celkem pohltila. A mohl jsem si užít mimo klasického obsahu alespoň dvě miniroličky slavných, neb Michela Piccoliho jsem nedávno viděl jako mladého ve filmu Pohrdání (1963), a Kylie Minogue mne svými hity pro změnu provázela pro změnu v útlém dětství – bylo fajn díky tomuhle filmu vidět, kam se legendární pop diva tanečních hitů (z nichž po dvaceti letech mnohé značně zestárly) posunula, zajímavým způsobem zde ztvárnila ženu s tajemnou pověstí a zazpívala pěknou muzikálovou baladu. Myslím, že její zdejší píseň kladoucí otázku o tom, kdo vlastně jsme, patří k těm scénám, které celému filmu dodávají hlubší myšlenkový podtext... ()
Leos Carax navazuje na svoji povídku z filmu Tokio! a tentokrát to jsou ještě větší kapky. Film je to bizarní, groteskní a celou dobu fascinující. Živočišné herectví Denise Lavanta sem perfektně zapadá a vlastně i ta Kylie mi do toho pěkně sedla. Zbývá dodat, že málokterý film oslavoval krásy Paříže s takovým požitkem jako Holy Motors. ()
Galerie (45)
Zajímavosti (16)
- Film obsahuje mezihru – Intermezzo nebo Entracte, kdy Oscar (Denis Lavant) hraje na harmoniku v prázdném chrámu a postupně se k němu přidávají další hudebníci. Je to odkaz na slavný němý avantgardní dadaistický film Reného Claira Mezihra (1924), který byl samotný natočen jako mezihra baletu Erika Satieho "Relȃche", což znamená "Představení zrušeno". (Aelita)
- Na otázku, co znamenají scény se stvořením Merde (Hovno; Denis Lavant) a Key M (Eva Mendes), odpověděl Leos Carax: "Jak to mám vědět?" Ono stvoření však připodobnil k jakémusi jistým způsobem dětinskému rasistickému přistěhovalci plnému strachu, ale i touhy po určité moci. (JoranProvenzano)
- Úvodní scéna filmu je inspirována příběhem E. T. A. Hoffmanna o muži, který ve svém pokoji objevil tajné dveře vedoucí do opery. Postavu ztvárnil sám režisér Leos Carax. (JoranProvenzano)
Reklama