Režie:
Friedrich FehérKamera:
Václav VíchHudba:
František Antonín TichýHrají:
Václav Vydra st., Magda Sonja, Jan Fehér-Weiss, Jaroslav Kocian, Olga Augustová, Hugo Haas, Maria Tauberová, Milka Balek-Brodská, Josef Loskot, Čeněk Šlégl, Josef Rovenský, Otto Rubík (více)Obsahy(1)
Slávka je v manželství nešťastná. Rozhodne se proto opustit svého muže, statkáře Michovského, a s malým synkem Jeníčkem uprchne. Žije velmi skromně a marně hledá práci. Když se stane barovou zpěvačkou, dá synka do péče domkářky na venkově. Synka občas navštěvuje. Při jedné návštěvě ztratí Slávka v kostele stokorunu, jíž měla zaplatit za péči o syna. Bankovku najde hladový tulák Marek, který se živí hraním na housle. Je obviněn z krádeže, ale malý Jeníček se ho zastane. Domkářka chlapce bije a on se proto vydá do města za matkou. V Praze najde unaveného a vyčerpaného Jeníčka tulák Marek a ujme se ho. Společně pak hledají Jeníčkovu matku. Jednoho večera hraje Marek v baru na housle a profesor Horský v něm pozná slavného virtuosa. Slávka je omylem při policejní šťáře zadržena jako prostitutka. Po propuštění v zoufalství nad bezvýchodností svého života se ve své šatně otráví. Jeníček pláče nad mrtvou matkou a Markovy struny nad ní naposled zalkají.
Úplně první 100% zvukový český film. Původně byla role ředitele barvu nabídnuta Janu W. Speergerovi, ale nakonec ji získal Jaroslav Marvan.
(oficiální text distributora)
Recenze (14)
Snímek se řadí mezi první český zvukový film, vzniklý po snímku ´Tonka Šibenice´ (1930), (koncipovaného však jako film němý, k němuž byl zvuk dodělán dodatečně) a do kin uveden ještě před, dodnes slavným snímkem s Vlastou Burianem, ´C. a K. polní maršálek´ (1930). Dle dobových zdrojů se však snímek o potulném tulákovi, coby bývalém houslovému virtuosovi (kterého si zahrál skutečný houslový virtuos Jaroslav Kocián), který se ujal ztraceného dítěte, stal naprostým propadákem. A těžko říct proč. Jedná se o silný příběh těžkopádného žití s tragickým koncem. Sociální téma silnější než kdykoliv předtím a kdykoliv potom, ve kterém je centrem všeho dění malé dítě, pro kterého byl osud skutečně nemilosrdný. Snímek je plný hudby a nejrůznějších ruchů, a naopak poměrně málo dialogů či mluveného slova. No, lze si představit, že scénář byl psán ještě pro němý film a do úprav právě kvůli zvuku se nikomu moc nechtělo. Hodinový film v dnešní době neosloví už vůbec, avšak kvůli době vzniku a hlavně kvůli Jaroslavu Kociánovi, rodáku z Ústí nad Orlicí, kde je čestným občanem města, kde je po něm pojmenována hudební škola a kde se na jeho počest koná hudební festival a houslová soutěž, má ohromnou historickou hodnotu. Film tedy skutečně jen pro opravdové filmové fajnšmekry a historiky. ()
Na tento film se musí dívat poněkud s odstupem a pochopením. Byl to jeden z prvních zvukových českých filmů. Hlavní roli v něm hraje hudba. Pro většinu tehdejších diváků byl zvukový film zjevením, ale záhy se stal pro mnohé náhradou za to, že nemohou přijít do divadla nebo na koncerty vynikajících osobností, jakou byl tehdy bezesporu Jaroslav Kocian. Hudba tedy nahrazovala zábavu. Navíc u režiséra Fehéra tu objevuji znalost tehdejší průkopnické sovětské filmové školy, řada záběrů je, myslím, ovlivněna Ejzenštejnem nebo Dovženkem. Vzpomeňme na záběry matky utíkající v mrazu sněhem nebo některé detaily či záběry ze zajímavých úhlů obrazu vůči ději. To jsou klady, kterým tři hvězdičky musím dát, ač je děj dost jednoduchý, ale možná také zkreslen tím, že se nedochoval v úplnosti. To, že se tam mihli i Marvan a Haas, je velkou zajímavostí. ()
V 10. letech patřila Magda Sonja k nejznámějším hvězdám. Série jejích krátkých filmů patřily ke skrovné nabídce za První světové mezi jistoty. Magda byla mezi prvními hrdinkami, které ve filmu reprezentovaly nejoblíbenější témata světového dramatu, byla tu Medusa, Don Juan, Drakula, Mata Hari i Marie Stuartovna. Ve 20. letech se seznámila a později provdala za ambiciózního všeuměla Friedricha Fehéra. Společné filmové projekty realizovaly až po narození syna Jana. Tolik tedy k rodinnému tandemu Fehérových, kteří dali českému filmu po part-talkie Tonce Šibenici první český 100% zvukový a mluvící film. Z dnešního hlediska je problematické k výslednému projektu Když struny lkají přistupovat jako k celistvému dílu. Film se nedochoval celý a možné je shlédnout jen neuměle restaurovanou verzi z roku 1953, která není příliš vynalézavá. Dnes chybí kromě celého filmu také reflexe tehdejšího nahlížení na krizi, která nebyla malicherností. V současnosti chybí také základní představa o tom, kdo to vlastně byla animírka a jaké to mělo společenské vazby nejen pro onu dámu. A samozřejmě by zde už málokdo hledal inspiraci Tolstého Ďáblem. Osobně tedy oceňuji světový vklad do českého filmu, který bohužel zavál čas. ()
Krom skutečností, že se jedná o první československý zvukový film a že je trochu zajímavý jakožto obraz třicátých let na našem území, není nic, proč byste se na toto hloupé melodrama měli dívat. Film má všechny neduhy prvních zvukových filmů točící se okolo posedlostí filmařů zvukem (hudbou, ruchy i slovem). ()
První zvukový, nebo možná lépe "poslední němý film" československé výroby. Pro to druhé označení jsem kvůli absenci dialogů, vybavuje se mi jeden, kdy se tulák s hostinským dohaduje o jídle a penězích, jinak jsou velmi zřídkavé, úsečné a krátké. Často je obraz useknut nečekaně a rychle vystřídán titulkem. Je znát že snímek není celý ale byl upečen z kousků které nebyly zničeny. Mistr Kocián je tím nejlepším co lze za celou hodinu shlédnout. Už z výše uvedeného mi vychází, že film je zcela mimo kategorie a bylo by NESPRAVEDLIVÉ ho hodnotit kvalitativními měřítky pro obyčejný zvukový snímek. Tedy verdikt? Za mě nejlepší němý film jaký jsem zatím viděl. ()
Zajímavosti (10)
- V Československu se zvukový film poprvé předvedl o rok a půl dříve, 26. dubna 1929. V tehdejším kině Alhambra v Ústí nad Labem promluvil na diváky tamní průmyslník Georg Schicht - tedy nikoli osobně, ale z filmového záznamu. Majitel firmy, jejíž mýdlo s jelenem se vyrábí dodnes, prozíravě vyzdvihl význam zvukového filmu i jako reklamního média. Na přelomu 20. a 30. let vznikly první české zvukové filmy, dodnes se ale vedou spory o tom, který byl ten první. Kromě Schichtova krátkého spíše reklamního snímku (o němž se navíc neví, kde byl natočen) mají nárok na prvenství tři filmy, všechny zhruba stejně staré. Nejstarší z nich je Tonka Šibenice (1930) režiséra Karla Antona. Melodramatický, původně němý snímek, dodatečně ozvučený v Paříži, měl premiéru v únoru 1930. Zhruba o půl roku později se v kinech představil film natáčený jako zvukový od samého počátku. Dojemný příběh o bývalém houslovém virtuosovi, ve kterém hrál i světoznámý houslista Jaroslav Kocian, se ale spíše než na mluvené slovo, soustředil na hudbu a ruchy. Proto je možné za první skutečně mluvený film považovat i C. a K. polního maršálka (1930) s Vlastou Burianem v hlavní roli, který měl premiéru v říjnu 1930, jen měsíc po Když struny lkají. (Asijon)
- Jedná se o v pořadí druhý zvukový film československé provenience. Za úplně první bývá považován film Tonka Šibenice (1930), dodatečně ozvučený v Paříži. Současně jde o první snímek, v němž zazněla první česká filmová píseň. (Dzonysek)
- Natáčanie filmu prebiehalo na viacerých miestach Prahy. (dyfur)
Reklama