Tokio!

Tři povídky, které jsou víc něž všechno hlavně bizarní. Jejich interpretace může být věru různá, no důležité je, že i když se zpočátku mohou zdát nudné, dospějí vždy k jakési pointě, která zaujme. Nebýt mé averze k šikmookým filmům, o pětce bych i uvažoval, ale i s odhlédnutím od tohoto se tam hluchá místa najdou, takže pěkné 4*. 80% (03.10.2015)

„Minulý rok mal zápal pľúc, ale bohužiaľ aj dobrého lekára.“ Mix troch pôsobivých (alebo hlúpych, záleží aj od momentálnej nálady a uhla pohľadu) poviedok s originálnymi zápletkami (čo sa stane, ak sa premeníte na stoličku? Čo sa stane, ak z tokijských kanálov vylieza tajomný „Netvor“? Je rozumné 11 rokov nevyjsť z domu?), ktoré však majú tiež mizerné rozhodnutie tvorcov neodpovedať na zaujímavé otázky, iba nadhadzovať témy a nechávať ich ležať ľadom (najviac to zamrzí u „pána Hovna“, ktorý si koleduje o vlastný film, tvorcovia však uspokojujúco nedokážu spracovať jeho životné etapy ani na poli krátkometrážnej snímky). Množstvo banálnej fantastiky a afektovane otvorených odpovedí je samoúčelné. Cinematik 2009 (13.09.2009)

Tá Bongova tretia poviedka už ma neodrovnala adekvátne k francúzskym dvom. A ako celok tým pádom vyšumelo Tokyo! trošku do prázdna. No i tak na túto neskutočne originálnu mozaiku Kafkovských príbehov o Tokijských outsideroch tak ľahko nezabudnem. Každý režisér ten svoj uchopil úplne po svojom a sakramentsky od srdca. 5/5/4* (12.03.2017)

Zajímavý povídkový film inspirovaný přetechnizovaným městem Tokio, kde se projevují všechny civilizační neduhy vysoce vyspělé země. Pro mne nejlepší povídkou je TOKIO SE OTŘÁSÁ od JOON-HO BONGA. O odcizení lidí, obklopených moderní technikou a přepychem bohaté země. Odcizení a stahování se do samoty se šíří jako lavina, je to novodobá choroba, kdy lidské city okorávají, lidé ztrácejí smysluplnost normálního života, ztrácejí schopnost vzájemné komunikace a ze strachu před nepřátelským okolím se uzavírají do sebe a do uzavřeného světa svého domova, ze kterého nevycházejí. A přesto i v tomto světě je naděje v podobě nově probuzené lásky uzavřeného hikikomoriho (Teruyuki Kagawa) k roznašečce pizzy (Yû Aoi), která dodává odvahu ke kontaktu s ostatním světem. Vysoký standart si drží i povídka VNITŘNÍ DESIGN od MICHELA GONDRYHO. O hledání své životní cesty, smyslu života a vlastního pocitu užitečnosti v kontextu společnosti. Možnosti jsou sice otevřené, cesty jsou ale nesnadné, neoznačené a neschůdné. A tak zatímco Akira (Ryo Kase) má svůj jasný směr a cíl a nalézá útočiště u přítelkyně z mládí Akemi (Ayumi Ito), tak Akirova dívka Hiroko (Ayako Fujitani) nalézá své uplatnění v surrealistické proměně u Hiroshiho (Nao Ohmori). Nejbizarnější je povídka MERDE od LEOSE CARAXE. Je mi záhadou, co má představovat. Snad zbytečnou agresi a nepřátelství vůči společnosti, strachu z neznáma a podivnostem, vyvolaných civilizačním vývojem. A tak Merde (zajímavý Denis Lavant) děsí, straší a ničí obyvatele, než je dopaden, souzen a obhajován podivným Maître Volandem (Jean-François Balmer). Provokativní, zvláštní, až absurdní. (17.01.2013)

Surrealistické trio příběhů, které na mě působí více jako soukromý experimentální film tří režisérů, než jako povídková pocta Tokiu. První Gondryho povídka jasně ukazuje, kdo že je jejím tvůrcem, a tak i její fantasy snový konec není vlastně nijak překvapující. 7/10 To se z mého hlediska ovšem nedá říct o druhém příběhu, který mě vyděsil a podivně rozesmál zároveň. Nejsem si vůbec jistý, jak by měla epizoda Leose Caraxe působit, ale je možné, že až někdy uvidím popravu člověka, tak si několikrát vlepím facku. 4/10 Poslední povídka mi přišla nejasijštější a pominu-li její konec, dokázal bych si ji představit i jako celovečerní film. 7/10 Celkově 6/10 (07.10.2012)