Tokio!

Dechberoucí zkušenost. Gondryho úvodní povídka s jeho typickými nedospělými, pasivními hrdiny je sice o něco slabší, ovšem přístup, který třeba na celovečerný ploše Nauky o snech nepůsobil uplně soudržně, zde, v Japonsku, v zemi, jejíž kinematografie je plná podivných nedospělých postav či kultu roztomilosti, naopak působí mnohem patřičněji a vposledku i svěže. Zato Caraxova povídka Merde je jedním z nejsilnějších kinematografických zážitků poslední doby. Jestliže první záběry upoutají velmi silně pozornost k formě, velmi brzy zjistíme, že toto není pouhá originálně natočená hříčka, nýbrž precizní studie konfrontace s jinakostí na pozadí fascinujícm způsobem vykonstruovaného fikčního světa. Bongův závěrečný příspěvek je pak jemně natočené zkoumání hranic mezi klidem a pohybem jak na metaforické tak na doslovné rovině. (09.02.2009)

Dva francouzští a jeden korejský režisér nám přinášejí tři povídky z japonského Tokia. Dosti svérázné povídky dalo by se říci. Každý režisér má svůj osobitý styl a druh vyprávění ale popravdě mi ani jedna povídka nesedla. Nejedná se o standardní povídky ale spíše o jakási těžce pochopitelná experimentální díla. Alespoň já je moc nepobral. (22.05.2009)

Ako to u poviedkových filmoch chodí, každý si vyberie tú svoju naj, v tomto prípade ale máme výhodu, že sledujeme skôr strednometrážne plnohodnotné filmy, ako krátke jednoaktovky. Osobne mám dojem, že sme šli od najmenej dobrého po najlepší film, je ale možné, že s opakovaným pozretím sa situácia zmení. Ak by sme tu mali ešte poviedku ďalšiu (a ďalšiu), v nastolenom kvalitatívnom trende by som vydržal podobne hypnoticky sledovať Tokyo! aj ďalších pár hodín. Shaking Tokyo presne vystihol môj dojem z moderného Japonska, respektíve megapolisu, respektíve súčasného sveta a jeho paradoxnej prázdnosti v preľudnenosti. (04.01.2018)

První povídka o problémech s bydledím a jeho nestandartní, ale poetické řešení, byla nejlepší. Druhá povídka byla o něco podivnější, měla jisté zvrácené kouzlo, ale obávám se, že jsem ji moc nepochopila a ani jsem se o tom moc nesnažila. Třetí a poslední povídka mi dojem z Tokia! napravila, dívka s tlačítky a samotář a zemětřesení bylo kouzelné. Takže slabší ****. (11.07.2012)

Franz Kafka nebo Ionescu mají mezi současnou filmařskou generací své důstojné pokračovatele. Je to absurdní, provokativní, ujeté, komické, zkrátka nevšední. Jednotlivé povídky stojí na zajímavém nápadu a neotřelém zpracování, nejvíc se mi líbila hned ta první - Interior design, ovlivněná surrealismem. Podobně zbytečných lidí znám ve svém okolí víc, možná by to nebyl špatný nápad takovým způsobem vyřešit jejich existenci. Dobrá je i třetí povídka o odcizení lidí v moderním velkoměstě. Je myslím dobře, že film z prostředí Tokia točili filmaři z ciziny, ten evropský přístup, který je konfrontovaný s asijskými reáliemi, se na výsledku pozitivně podepsal. Celkový dojem: 90 %. (01.06.2009)