Madame de...

"A woman can refuse a jewel she hasn't yet seen. After that, it takes heroism."     Romantická dráma zaradená medzi 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, rozprávajúca príbeh jednej márnivej a márnotratnej kokety Madame de..., žijúcej v nehoráznom prepychu, ktorá je potrestaná pre ňu nečakaným spôsobom - priam zhubnou láskou ("You see, I'm incorrigible. A frivolous liar. The woman I've become suffers because of the woman I was."). Významnú rolu v príbehu hrajú diamantové náušnice, ktoré ako symbol lásky, ale aj moci, majú svoj vlastný, zaujímavý príbeh, dramatický sa prepletajúci s príbehom hlavnej hrdinky ("Excuse me, but I've come on our usual business." ... "I thought you might buy them a fourth time."). Pri jeho sledovaní vo mne film postupne hodnotovo rástol, od tuctovej melodrámy, až po vrstevnaté dielo s presahom. Pojednáva hlavne o veľkolepo prázdnom svete zámožnej spoločnosti (buržoázie), v ktorom je kostol miestom jej hodnotovej pretvárky ("Dear saint, please make him buy them. I won't forget it.") a opera ako miesto, ktoré slúži na jej predvádzanie sa. Celý ten rafinovaný príbeh, plný vynikajúcich dialógov, prekypujúcich humorom, je napokon skvelo dotiahnutý až do pôsobivého záveru. Vyzdvihnúť musím aj veľmi slušne rozvinutú psychológiu postáv (zaujímavo načrtnutý vzťah medzi manželmi) a tiež výborné herectvo troch hlavných predstaviteľov - krehkej Danielle Darrieux, rafinovaného Charlesa Boyera a vždy elegantného Vittoria De Sicu.     "What should I say?" "My favorite phrase. The one you say so sweetly. "I don't love you."" "I don't love you, I don't love you, I don't love you..." (13.11.2022)

Extrémistické melodrama. Velké, ohromné, přečuhující svou melodramatičností za poměrně vysoko situovaný emocionální strop žánru. Podezřelá osudovost není skryta jenom za činy postav, vystupuje na povrch, na její zapojení do hry jsme několikrát nápadně upozorněni (sázka na třináctku, výklad karet). Muži představují bytosti aktivní a pozorující, ženy bytosti pasivní, pozorované, neustále omdlévající, pocity řešící a o zevnějšek dbající. Tak svědomitě dbající, že působí přirozeně, když Louise zachází s diamantovými náušnicemi něžněji než s muži, kteří vstupují do jejího života a kteří jsou v důsledku jenom nespolehlivými, méně blyštivými odvozeninami oněch náušnic. City rozjitřující, k tanci inspirující hudba hraje skoro nonstop. Stejnou neúnavnost projevují tanečníci (z nichž první cena za výdrž patří Christianu Matrasovi za kamerou), pročež otrávenému hudebníkovi v jedné scéně nezbývá, než svá fidlátka demonstrativně zabalit a odejít ze scény. Je udolán melodramatickou odhodlaností filmu, který se stále jenom rozbíhá k pohybově možná méně aktivní, ale projeveným smyslem pro ironii již neskrývavě sebereflexivní závěrečné třetině. Ophülsovo vrcholné dílo a nejakčnější z filmů, v nichž jediná skutečná „povrchová“ akce proběhne mimo záběr. 85% (08.11.2012)

Nadmíru elegantně představená odysea jedněch náušnic, která nás zavádí do kruhů vznešené pařížské smetánky, a která vyústí v dojemné a tragické milostné drama. V tomto snímku Ophüls opět dokazuje svou mistrovskou filmařinu a pověstnou, výjimečnou práci s kamerou. Dokonalá symbióza dialogů, konstatního pohybu kamery a emotivního vývoje ústředního charakteru je to, co dělá tento film opravdu fascinujícím. (06.07.2010)

Film téměř výhradně skládající se z prezentace opulentního života francouzské vyšší vrstvy, z omdlévání hraběnky de... a z prodávání a opětovných nákupů jednoho páru náušnic. Práce s osvětlením i kamerou je zde výborná, zvláště na plesových scénách, kde jsou tanečníci snímání v důmyslných kamerových jízdách a montážních sekvencích. Nicméně to je v mých očích asi tak jediná skutečná devíza tohoto jinak nudného melodramatického snímku, v němž většina postav působí jako neživé, pozlacené figurky. (04.12.2018)

Opět důmyslná a hravá, přitom tak "klasicky melodramatická" Ophulsova režie, která se nenechává svazovat a manýristicky opanovává dění, aby vytvořila v první řadě filmový zážitek (Ophuls podle všeho propagoval hitchcockovské "je to jen film, Ingrid", což je ostatně vidět). A mě naprosto strhává. Už jen ten úvodní dlouhý záběr je se všemi těmi detaily a přesnými pohyby úžasný. Plus tentokrát jsou tu i celkem bohaté postavy, které dokazují, že jde vyprávět příběh plný slabochů a ješitných lhářů, aniž by se jim musely vystavovat odpustky. Líbí se mi dvojznačný závěr, kdy se mísí ocenění hrdinčiny snahy o sebereflexi se směšností představy uplacení boha šperkem - ten konflikt vlastně symbolizuje celý film a Ophulsovu tvorbu, kde se naplnění standardů melodramatu střetává s jejich bořením. (12.01.2017)