Lovci duchů - Série 8

A možná, opravdu jen možná taky ne. V SPN se dosud neobjevila série, která by byla schizofrennější než série osmá, a k jejímu rozpolcení ke všemu dochází skoro přesně v poločase. První polovina je sedmá série na steroidech, což je po tom předchozím potratu a vyšroubovaných nadějích spojených se změnou showrunnera extrémně nasírací. Tvůrci se v duchu minulého ročníku odmítli věnovat nastoleným otázkám a ubírat se naznačeným směrem, což je s ohledem na sračkoidnost těchto směrů na jednu stranu vítané, na tu druhou to ale nebylo využito k ničemu než k recyklaci otřepaných, dávno vydojených témat a motivů a k vymýšlení zápletek, jejichž výhradním účelem je přijít s co nejstupidnějším důvodem, proč by na sebe protagonisté měli pyčovat. Nově představené linky s očistcem a Samovým milostným životem jsou zcela zbytečné, neboť vedou jen k bůhvíkolikátému neměnnému zopakování dřívějších konfliktů a po několika epizodách jsou stejně opuštěny. Ústřední děj s Božími deskami to mezitím opět bere epicky do prdele a je ignorován ve prospěch stále stupidnějších dílů s MOTW a výraznými prvky laciné soap opery. Bolestně se projevuje absence dlouhodobého plánování a kolísající úroveň jednotlivých scenáristů, kteří se místo na ztvárňování celkového děje zaměřují na vymýšlení, čím vyplnit stopáž následující epizody, jejíž vyřešení nemá dopad naprosto na nic. Do toho se nechutně mění pojetí popkulturních narážek, které svým dřívějším konkrétním zaměřením přispívaly k dojmu legitimní lovecké kultury, charakterizace specifického světa a celkové identity seriálu. To bylo nyní vyměněno za vypichování co nejsoučasnějších a nejznámějších kulturních hitů, aby si i ta nejtupější hovada mohla připadat chytře. Naštěstí v okamžiku, kdy jsem už začínala řvát, proč se SPN změnilo v kdysi tolik vysmívaný procesní policajtský seriál a proč jsou všichni bez výjimky neustále navlečení v obleku a hrají si na agenty FBI, se přivalila druhá polovina a vzbudila ve mně naději, jakou jsem ohledně tohohle seriálu už dlouho nepociťovala. Dostavuje se dávno oplakaná kontinuita, návaznost na dřívější momenty, epizody a sezóny, a dokonce se neignorují předchozí díly! Ve formě Men of Letters se objevuje nepřehlédnutelná snaha o ukutí nového světa a napravení destruktivního řádění sedmé řady, buduje se nová síť kontaktů a nové zázemí. V popředí znenadání stojí ústřední zápletka, a to nejen na rovině dějové, ale i tematické a metaforické a co víc, vše se to točí kolem věcí, které jsme neviděli už tisíckrát v řadě. K druhé polovině mám jedinou výtku, a sice že se vzhledem k náhle vysoké kvalitě nepochopitelně opomíjejí zcela očividné otázky, které by v dřívějších řadách byly adresovány – mizející rozlišení mezi stranami dobra a zla, pochyby o správnosti na první pohled ideálních, jednoduchých a černobílých řešení nebo osobní zájem na proměně příšerného světa. No, snad příště. Nejlepší epizody: As Time Goes By, The Great Escapist, Sacrifice (kdo by si byl pomyslel, že ještě někdy uvidím něco, co se kvalitou, napětím a šokantností směle vyrovná Lucifer Rising. Bohužel to jen zdůrazňuje, že jediní, kdo jsou ještě schopní povznést SPN k bývalým výšinám, jsou Carver a Edlund). Nejlepší postavy: Abaddon, Henry, Metatron. Nejhorší postavy: Amelia (živoucí ztělesnění infikované vagíny), Garth (pokračuje se v pokusech potlačit jeho vlastní identitu a udělat z něj zenovější náhradu Bobbyho, která nikdy neměla pokročit za svoje intro), Krissy (nevadilo by mi,že reprezentuje všechny negativní vlastnosti snadno manipulovatelných, arogantních, rádoby nekonformních teenagerů, ale že tak není nahlížena a já ji mám vnímat jako chytrou, schopnou a příjemně přidrzlou, nikoli jako hrůzu vzbuzující mrchu se znepokojivě machiavellskýmir rysy). Nejlepší proslovy: korunku získává Crowley, konečně stoprocentní záporák a zároveň ztrápená dušička, která jen potřebuje lásku. Nejhorší postava v historii SPN: Charlie. Charlie Bradburyová vznikla jako reakce tvůrců na stížnost, která fanouškovskou základnou koluje už od samého začátku, a to že SPN nejenom že obsahuje extrémně malé množství ženských postav, ale že ty, které už se jednou objeví, jsou v silném nepoměru k postavám mužským systematicky koseny. Každý, kdo nemá hlavu strčenou v prdeli Andrey Dworkinové, je schopen všimnout si, že v seriálu umírá bez ohledu na rasu a pohlaví kde kdo a že počet mužských obětí je v poměru k těm ženským minimálně vyrovnaný. Po šesti a půl letech strávených poslechem ustavičného pyčování internetových bojovnic za sociální spravedlnost však tvůrce zjevně bez ohledu na skutečnost přepadl Stockholmský syndrom a přiměl je stvořit ultimátní moderní HOLKU, která oněm třináctiletým profesionálním stěžovatelkám vymytým feministickou ideologií konečně zavře hubu. Ergo Charlie Bradburyová, ta nejstrašnější Mary Sue od chvíle, kdy nás Stephenie Meyerová oblažila Bellou. Charlie všechno zná, všechno umí, má ty nejvíc cool „obskurní“ zájmy, všichni ji milují, chtějí být jako ona a NEUSTÁLE upozorňují na její nedosažitelnou úžasnost a výjimečnost. Je to liberální lesba v seriálu, kde se zásadně nezmiňuje politické přesvědčení, přispívá na charitu a hackováním sundává hrabivé korporace, kváká snadno rozluštitelné a irelevantní popkulturní hlášky, aby i ta nejvíc misogynská prasata věděla, že ne, ženy netráví veškerý svůj čas těhotenstvím a postáváním u sporáku, ale taky koukají na Hru o trůny, hrají ty nejprovařenější hry a znají Harryho Pottera, což je fakt jako hrozně moc odlišuje od všech těch tupých mainstreamových slepic, co se na rozdíl od nich nesnaží budovat si pomocí konformně nekonformní image kult osobnosti. Charlie nemá charakterové vady a je pro ni doslova nemožné udělat něco špatně či šlápnout vedle. Zatímco Becky reprezentuje hysterické fanynky, jak je vnímají tvůrci, Charlie odráží, jak se vidět chtějí. Při pohledu na ni mě zachraňuje od mozkové výdutě jediné, a sice že skutečným drsoněm dokáže i přes sebevíc nasírací bití v prsa být pouze a jedině ve snu. Budu letos hrozně moc hodná, Ježíšku, a tak doufám, že to nejpozději do Vánoc zastřelíš, děkan. (15.03.2017) (méně) (více)