Marat - Sade

Smíříte-li se s Brookovou formou >filmové inscenace< , dostane se vám brilantního artisního zážitku, umocněného skvělou hudbou a strhujícími - vskutku HERECKÝMI (v tom nejlepším smyslu slova) výkony. Náročné dílo pro náročné, lahůdka pro labužníky... - - - P.S. Co však opravdu naštve, je při uvedení filmu v ČT ořez obrazu z originálního formátu 1,85:1 na 4:3. V mnoha scénách nesnesitelné, v principu barbarské. Typicky česky veřejnoprávní... :-( (08.11.2006)

Theatrum mundi promlouvající zpoza železných mříží, zneklidňující síla idejí a činů postav, které svou konsekventní nekompromisností vždy otřásají světem polovičatých konformistů, kteří se je snaží uzamknout v blázincích či dějinách. Dá se stavět na vyřčeném rozdílu mezi ústřední dvojicí, ale zajímavější je hledat jejich neverbalizované totožnosti - jejich dvojaká nenávist i podřízení se přírodě, přírodě chápané očima 18. století, v níž se měly nacházet zákony a přirozená práva, na nichž měl stát každý příští svobodný a šťastný svět. Sade jako ten, kdo nenávidí přírodu pro její lhostejnou všemocnost, a právě pro její moc, před níž není úniku, se jí podřizuje v hledání její největší jistoty: rozkoší těla. Proti němu Marat, který se rozhodl realizovat zákony přirozené rovnosti a svobody i s použitím násilí a prostředků, jejichž asketismus, přísnost a strohost popírají samu přírodu - snaží se tedy přírodě uniknout, aby jí stvrdil: v obou případech příroda a její zničující síla triumfuje nad strnulostí světa na té "správné" straně mříží, jež si své vlastní mříže v životě, společnosti a politice ani neuvědomuje. /// Nevím, co někteří diváci od zfilmované divadelní inscenace očekávají, ale zde jsou přepis hry i herecké výkony skvělé, navíc je film doplněn kvalitní kamerou, dodávající kinematografickou nadhodnotu, nedosažitelnou v divadle. (11.09.2015)

„Vynalezli jsme revoluci, ale nevěděli jsme, jak se dělá. Každý si chce něco ponechat z minulosti. Jako suvenýr starého režimu.“ *** Musím uznat, že samotná hra Petera Weisse je skvěle napsaná, pokud jde o bohaté stylizované dialogy s rozvíjením filozofických úvah v názorovém střetu. Divákovi jsou ze dvou stran předkládána protichodná myšlenková sdělení, která je někdy zajímavé poslouchat a reflektovat i v případě, že se s daným názorem míjíte nebo vám přijdou až zvrácené, což jsem u de Sadeho výroků („Příroda učí člověka bít se za své štěstí... a musí-li ve jménu svého štěstí zabíjet, pak je vražda jeho přirozeným právem.“) začal i přes počáteční vyvedení z míry brát jako záměr. Pak lze dojít s hrdiny-nehrdiny až třeba k zamýšlení se nad základní podstatou a úkolem lidské duše. Zaujala mě i forma jakéhosi divadla šílenců ve vězení, s řadou muzikálových čísel a uchopením námětu bez explicitně sehrané krutosti a prolití krve, pouze v symbolických náznacích. Nějaký týden nazpátek jsem Marata – Sadeho vypl ještě před polovinou, dnes jsem filozofující pány uprostřed rozezpívaného i běsnícího sboru v kostýmech (se stylovým průvodcem navrch) úspěšně zvládl, nelituji, ale opakovaně po nich už nejspíš nesáhnu. Vše originální, kvalitní a důstojné vnímám, považuji film za porouhodný, jenom ke mě příliš nedolehá, hlouběji se mě nedotýká, stylizace některých scén mi nesedla a zmíněné klady mě neoslovovaly po celou dobu – zvláště když inscenace trvá dvě hodiny a více myšlenek či výjevů se v ní postupně začne opakovat. [60%] (11.03.2023)

Silný snímek, který je takovým soudem Sadeho a Marata o tom kdo měl pravdu. Sade vede sbor z ústavu pro choromyslné. Hra v jejich poddání je opravdu úchvatná a syrová. Občas do ní vstoupí cenzor v podobě pravděpodobně ředitele ústavu. Dialogy jsou opravdu výborné, herci jsou svou zvláštností jedineční a klidně bych na takové divadelní představení zašel. Jen by to chtělo méně hudby, která mě občas spíše překážela a možná jednoduší poddání myšlenek divákovi(hlavně titulky se blbě četli :)). (26.07.2006)

Na „filmu“, který je navzdory několika adaptačním nápadům stále především jevištní inscenací, zaujmou nejvíc filozofické disputace obou titulních postav, zejména nad pojmem svobody. Jako film nemůže fungovat už kvůli velké trhlině mezi postavami a herci – zatímco film vyžaduje totální splynutí obou, Brook svou „inscenaci ve filmu“ odcizuje obsazením postav francouzské revoluce tu klimbajícími, tu slintajícími, každopádně nespolehlivými chovanci blázince. Ti sami jsou zároveň postavami: i tady je ale emocionální potenciál spojení role a herce neutralizován anonymními, totálně zpovrchnělými identitami chovanců [jsou to "zvířata" zbavená individuálních rysů, reagující na primární pudové podněty]. Slepá ulička světové kinematografie. (05.08.2006)