Umut
Hope
Obsahy(1)
Snímek, který zvítězil v několika anketách jako nejlepší turecký film, znamená zvrat v Güneyově kariéře: jde o mistrovské dílo, završující etapu Ugly King a předznamenávající tzv. fenomén Yılmaz Güney Naděje je prvním a nejdůležitějším příkladem toho, jak velmi byl Yilmaz Güney ovlivněn italským neorealismem. Neorealismus kinematografický směr odrážející každodenní realitu chudých utlačovaných lidí, aniž by se přitom uchyloval ke klišé či k vyumělkovanosti nebyl pro Güneye pouhým zdrojem inspirace; on sám výrazně svým filmem přispěl k jeho vývoji. Cabbar, chudý vozka z Adany, svádí boj s nuznými životními podmínkami, aby mohl být oporou své ženě, své matce a pěti dětem. Kupon do loterie, do nějž vložil svou naději na lepší budoucnost, však obrat k lepšímu v jeho životě nepřinese. Cabbara nadobro opustilo štěstí. Věřitelé naléhají, on sám je neustále ponižován, jeden z jeho koní uhyne a druhý je mu zabaven. Nelze než upnout se k poslední naději, že najde kdesi zakopaný poklad a přítel Hoja naznačuje, že ví, kde by se měl nacházet. Závěrečná část filmu dokumentuje cestu za efemérním bohatstvím. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (3)
Veľmi pekne, decentne, zrozumiteľnou filmovou rečou (16mm kamera) vyrozprávaný príbeh tatka chudobnej tureckej rodiny, ktorá klesá stále hlbšie a hlbšie do extrémnej biedy. Veľmi ma prekvapilo, nakoľko sú rodinné problémy Turkov totožné s tými, našincov. A to nemám na mysli insolventnosť, ale vzťahy manžel-manželka-deti. Nehľadiac na to, či žijú v diamantovom paláci alebo papierovej chatrči. ()
Film, který je v zemi původu známý především díky dvěma skutečnostem. Jednak byl krátce po svém uvedení zakázán (turecká kemalistická elita potírala vše, co považovala za levicové) a druhak je považován za vůbec první (neo)realistický turecký film. Dnes už proslavený režisér Yılmaz Güney byl sice angažovaným politickým aktivistou (za což byl také vězněn), jeho zlomový snímek je však až překvapivě apolitický a plně se soustření na postavu chudého vozky Cabbara, který je v době bouřlivé transformace turecké ekonomiky zatlačen až na úplný okraj společnosti. V první půli je divák nabádán, aby s hlavním hrdinou silně soucítil a uvědomoval si jeho bezmoc a zoufalost, která ještě víc vynikne při jeho konfrontaci s místními bezstarostnými boháči. Ve scéně, kde je zabit jeden Cabbarův kůň, si jeden nemůže nevzpomenout na významově podobnou scénu tragicky končího závodění na rikšách v indickém Do Bigha Zamin, jemuž se první půle Umutu velmi podobá. Když ale Cabbar explicitně odmítne účast v sociálním politickém hnutí a místo toho své naděje sebestředně a bláhově upne na štěstí (účast v loterii) a kouzla (hledání pokladu za doprovodu hodži), divákovy sympatie k němu musí zákonitě poklesnout. Z kritiky arogance a bezcitnosti kapitalistické společnosti se tak stává kritika slabošství a neschopnosti se této aroganci vzepřit. Güney svým filmem tvrdí, že člověk pohybující se po sociálním dně se nedočká nápravy jiným způsobem, než vlastní úpornou snahou změnit celou společnost. Nejikoničtějším a zároveň nejpůsobivějším momentem celého filmu se nakonec stává jednoduše symbolická a přitom ohromně mnohoznačná poslední scéna, při níž jistě budou někteří diváci cítit k ústřední postavě maximum soucitu a jiní zase maximum odporu. ()
Dobrý film, který mě bohužel chvílemi nudil, ale závěrečné hledání pokladu je geniální. ()