Bitva u Lipan

Bitva u Lipan
konflikt: Husitské války
Luděk Marold: Skupina táborských a sirotčích vojevůdců. Zobrazeni zde jsou Prokop Holý, Prokop Malý, Jan Roháč z Dubé a ozbrojenci Jana z Bergova
Trvání	30. květen 1434
Místo	mezi vsí Hřiby a Lipskou horou, jižně od vesnice Lipany; Středočeský kraj
Souřadnice	50°1′43″ s. š., 14°56′13″ v. d.
Výsledek	drtivé vítězství umírněných husitů a vojsk zemské hotovosti
Strany
radikální husité táborité sirotci umírnění husité pražané sbor husitské šlechty zemská hotovost sbor plzeňský oddíly landfrýdu karlštejnský oddíl rožmberský sbor sbor městský pražský mělnický[1]
Velitelé
Prokop Holý † Jan Čapek ze Sán Prokop Malý † Jan Roháč z Dubé  Zikmund z Vranova Ondřej Keřský z Řimovic Diviš Bořek z Miletínka Oldřich II. z Rožmberka Mikuláš Krchlebec z Krchleb Jan Černín z Vysoké
Síla
moderní odhad Petr Čornej: ~ asi 10 000 pěchota ~ asi 700 kavalerie ~ 480 bojových vozů[2] František Šmahel: ~ 6000–8000 mužů[3] prameny: Bartošek z Drahonic ~ 9000 pěchota ~ 700 kavalerie ~ 6 kop vozů ~ více než 40 houfnic[4] moderní odhad: Petr Čornej: ~ asi 12–13 000 pěchota ~ asi 1200 kavalerie ~ 720 bojových vozů[5] prameny: Bartošek z Drahonic údaj 1: ~ 10 000 pěchota ~ 1000 kavalerie údaj 2: ~ 8000 pěchota ~ 200 kavalerie[4]
Ztráty
~ asi 1300 bojovníků[6] ~ asi 200 bojovníků[6]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva u Lipan se odehrála v neděli 30. května 1434 v lokalitě mezi vsí Hřiby a Lipskou horou, která leží přibližně jeden kilometr jižně od středočeské vesnice Lipany. Vojáci utrakvisticko-katolické aliance v čele s Divišem Bořkem z Miletínka zde drtivě porazili polní vojska sirotčího a táborského svazu, tvořící páteř vojenských složek radikálního křídla husitského hnutí. V průběhu bojových operací zahynul i vůdce radikálů Prokop Holý, nejvlivnější husitský politik, na jehož vůli před rokem 1434 do značné míry závisel osud revolučních Čech.^[7] Porážka sesadila polní obce z postavení rozhodujícího politického činitele v zemi a umožnila umírněné straně uzavřít dohodu s císařem Zikmundem Lucemburským a legáty basilejského koncilu. Tím bitva předznamenala ukončení občanské války v zemích Koruny české.

Ačkoli se lze při získávání informací o bitvě u Lipan opřít o poměrně bohatou řadu dobových písemností, je zodpovězení otázky, jakým způsobem probíhala, velmi nesnadné, neboť jde často o záznamy značně tendenční a jen útržkovitého charakteru. Z tohoto důvodu čeští historici zastávají rozdílné názory jak při odhadu početních stavů zúčastněných armád a líčení jednotlivých taktických manévrů, tak při líčení časové posloupnosti průběhu některých bojových epizod. Podobnou nejednotnost historická obec zaujímá též v postoji, jaký význam náleží lipanskému střetnutí v českých dějinách.

14. srpna 1431 koalice husitských svazů pod velením Prokopa Holého rozdrtila vojska čtvrté křížové výpravy v bitvě u Domažlic. Teprve tato porážka odradila zahraniční nobilitu a vysoké církevní hodnostáře od dalších pokusů podmanit kacířské Čechy silou a z jejich strany začal sílit tlak na urovnání konfliktu diplomatickou cestou. Tohoto stavu věcí využil legát apoštolské stolice v Čechách, Uhrách a Německu kardinál Giuliano Cesarini, jenž zahájil s husitskými předáky přímé rozhovory o jejich přítomnosti na právě probíhajícím basilejském koncilu, kde by získali možnost vést diskusi o platnosti čtyř pražských artikulů. Po jednání mezi oběma stranami uskutečněném ve dnech 8.–15. května 1432 v Chebu, kde byl přijat tzv. Soudce chebský, padlo téhož roku na husitském sněmu v Kutné Hoře definitivní rozhodnutí o české účasti a současně byli zvoleni i delegáti, kteří se měli rozmluv účastnit. Poselstvo vyrazilo na cestu v prosinci a do Basileje dorazilo 4. ledna 1433. Veřejné slyšení, kde se ve vzájemné rozpravě utkali čtyři bohoslovci z každé strany, bylo zahájeno šestnáctého dne téhož měsíce. Z katolické strany proti husitům stáli doktoři teologie a renomovaní znalci křesťanské věrouky, přesto se jim ani po třech měsících nepodařilo vyvrátit žádn�� z pražských článků.^[8] Hovory by pravděpodobně pokračovaly i v dalších týdnech, nicméně počátkem dubna nedostatek finančních prostředků přinutil české poselstvo požádat o zabezpečení zpáteční cesty. Politický tlak ze strany papeže Evžena IV., císaře Zikmunda a říšských knížat přiměl koncil 8. dubna urychleně schválit vlastní delegaci, která měla vyrazit na cestu spolu s husity a pokračovat v debatě na půdě české metropole.^[9] Úkolem vyslanců bylo zejména poznat české poměry, zúčastnit se husitského sněmu, držet při životě naděje na dohodu s husity a podporovat českou katolickou stranu.^[10] Obě poselstva dorazila do Prahy 8. května a první rozprava byla na tzv. svatotrojickém sněmu zahájena 12. června. V období mezi příjezdem a účastí na jednání navázali legáti koncilu první kontakty s představiteli umírněných husitů v čele s Menhartem z Hradce a konzervativními mistry pražské univerzity, kteří se nedokázali smířit s tím, že univerzita přestala zaujímat takovou úlohu, jaká jí náležela na počátku revoluce.^[11] Současně postřehli, že by se jim mohlo podařit na svou stranu získat i populárního kněze a vůdce husitského středu Jana Rokycanu, čímž by se jim otevřela cesta k izolaci radikálů.^[12] Právě tyto kontakty se odrazily v pozdějším jednání, které basilejští vyslanci záměrně prodlužovali, aby získali čas pro zajištění širší podpory a dalších informací.^[13] Přímí aktéři svatotrojického sněmu ze strany radikálně smýšlejících husitů si tuto skutečnost začali brzy uvědomovat a uchýlili se k politickému nátlaku. Zmocněncům koncilu bylo naznačeno, že v případě neochoty k ústupkům, bude oblehnuta Plzeň.^{[14][pozn. 1]} Ti dobře chápali, co by pád města znamenal pro místní katolickou stranu, přesto nebyli schopni dosáhnout přijatelného kompromisu a 11. července opustili Prahu. Ani jedna ze stran si však nepřála zpřetrhat vzájemné vztahy, a tak spolu s legáty odjíždělo do Basileje tříčlenné husitské poselstvo. 14. července obě delegace dorazily do Lokte a první husitské kontingenty přitáhly k předem připravené Plzni.^[16]

Západočeská metropole disponovala velmi kvalitním opevněním, husitští předáci si proto patrně ještě před započetím prvních vojenských operací uvědomovali, že jim nezbude než obránce vyhladovět. Do poloviny října se před městem shromáždili příslušníci všech důležitých husitských svazů, jejichž počet je historiky odhadován až na 15 000 osob.^[17] Toto množství lidské síly však znamenalo vysoké nároky na logistiku, zejména po roce 1432, kdy střední Evropu postihla značná neúroda,^[18] a husitům proto nezbylo než kvůli zajištění potřeb pro vojsko vypravit další rejsu do zahraničí. Oddíl pod velením Jana Parduse a domažlického hejtmana Jana Řitky z Bezdědic, jenž čítal na 1500 pěších a 500 jezdců, vyrazil uprostřed září směrem do Horní Falce. Po několikadenním plenění v okolí Kouby husité získali dostatek kořisti, aby mohli zamířit zpět k hlavnímu vojsku, 21. září však byla roztažená kolona hornofalckými rytíři a sedláky napadena u Hiltersriedu a většina Čechů byla buď zabita nebo padla do zajetí. Tato událost se z dlouhodobého hlediska stala pro průběh obléhání velmi zásadní. Mezi husity, zejména tábority, začalo stoupat napětí, které vyvrcholilo vzpourou namířenou proti oběma velitelům spanilé jízdy a duchovnímu správci Prokopovi Holému.^{[pozn. 2]} Při výbuchu vášní dokonce jeden z vojáků vrchního velitele udeřil stoličkou do hlavy a rozčilení vojáci jej uvěznili. Napětí sice opadlo během několika následujících dní a zajatec byl propuštěn, Prokop Holý však dále u vojska nesetrval a odjel do Prahy, kde byli opět přítomni legáti basilejského koncilu, kteří se zde měli účastnit připravovaného svatomartinského sněmu.^[20] Na tomto listopadovém, prosincovém a po menší přestávce i lednovém jednání, došlo ke zvolení zemského správce, kterým se stal Aleš Vřešťovský z Rýzmburka, a jeho dvanáctičlenné rady. V jejich jednoleté pravomoci bylo soudit rozepře mezi všemi stavovskými složkami a proti neposlušným svolávat krajskou hotovost nebo vojsko z více krajů. Dále zde byl projednán návrh prvních kompaktát, které stanovily zejména podmínky přijímaní podobojí v Čechách. Znění tohoto usnesení z 30. listopadu bylo pro českou stranu značně kontroverzní, nicméně řada čelních husitských představitelů si uvědomovala, že kvůli zajištění míru v zemi je nutné přistoupit na určité kompromisy.^[21] Z tohoto důvodu se již 13. ledna někteří přední představitelé pražské univerzity přihlásili ke znění kompaktát v jejich stávající podobě. Brzy je následovali i Menhart z Hradce a další dva neznámí šlechtici z řad táborských spojenců.^{[pozn. 3][22]} Toto přeskupování sil uvnitř husitského hnutí dále pokračovalo v březnu 1434, kdy se začalo pomalu hroutit spojenectví levice a středu, neboť ke kompaktátům se připojili i konšelé Starého Města pražského a revoluční řady opustili první šlechtici, kteří se přihlásili ke kalichu pod vojenským tlakem.^[23]

Na pozadí této události se mezitím odehrávaly další epizody plzeňského dramatu. Obtíže se zásobováním, stupňované další neúrodou a růstem cen, přinutily obléhatele shánět spíži od českých obyvatel bez ohledu na to, k jaké se hlásili konfesi. Toto necitelné chování zvedlo proti polním vojskům silnou vlnu odporu, která se stala příčinou úbytku jejich obecné podpory na venkově i ve městech.^[24] Existence stálých polních vojsk se vůbec stávala ožehavou otázkou. V případě uzavření míru mezi Čechami a zbytkem Evropy by jejich postavení ztratilo opodstatnění a tisíce profesionálních vojáků by přišly o své uplatnění. Tento fakt si uvědomovali i sami polem pracující sirotci a táborité a byl pohnutkou k dalšímu napětí v jejich řadách.^[25] K jejich klidu nepřispělo ani nebezpečí, které vytušili ze strany umírněných kališníků a zástupců koncilu, zejména agilního Jana Palomara, kteří využili sílící touhy obyvatelstva po uzavření míru a začali získávat podporu i na místech, kde ještě donedávna naráželi na tvrdý odpor.^[26] Nálada mezi českými obyvateli polarizovala do té míry, že, stejně jako katolická strana a zemská vláda, začali v polních obcích spatřovat hlavní překážku mírových dohod. K dovršení izolace husitské levice došlo kolem 20. března v hornofalcké Koubě, kde se spolu setkali zástupce císaře Zikmunda vévoda Jan Bavorský, basilejský legát Jan Palomar a přední čeští šlechtici, mezi nimiž pravděpodobně nechyběli Oldřich z Rožmberka, příslušníci plzeňského landfrýdu a Přibík z Klenové. Primárním cílem jednání byla koordinace akcí proti husitským radikálům a otázka pomoci obležené Plzni.^[27] Výsledek rokování počítal s politickým a vojenským tlakem, který měl vyvrcholit definitivní porážkou levého husitského křídla. Zemský správce Aleš Vřešťovský z Rýzmburka a jeho poradní sbor reagovali v souladu s touto strategií a v prvních dnech měsíce dubna vydali usnesení, kterým bylo na území království Českého a markrabství Moravského od třiadvacátého dne téhož měsíce ustanoveno obecné příměří. Každý, kdo by odmítl toto příměří respektovat, měl být prohlášen rušitelem pokoje a zemským škůdcem. K prosazení tohoto nařízení byla na 23. dubna svolána zemská hotovost.^[28]

Situace polních obcí stojících před Plzní byla stále svízelnější. 28. března se k alianci českých kališníků a katolíků připojila i moravská husitská šlechta^{[pozn. 4]} a o dva dny později se bývalému táborskému spojenci Přibíkovi z Klenové podařilo prorazit obklíčení a dopravit Plzeňským za hradby slaninu a obilí.^{[pozn. 5][31]} Díky tomuto skutku se datum kapitulace města oddálilo přinejmenším o několik týdnů, kterých se polním vojskům nedostávalo. Navíc stoupenci aliance, kteří uposlechli výzvy zemského správce, se postupně shromažďovali na několika různých místech na území Čech a otázka vzájemné konfrontace se zdála nevyhnutelnou. Písemné prameny z dubna 1434 jsou však poměrně chudé a nelze proto jednoznačně posoudit, jak reagovali vojáci před Plzní. Z důležitých faktů, které se přímo týkaly jejich postavení, je nutno vyzvednout návrat Prokopa Holého do čela táborského bratrstva^{[pozn. 6]} a vyostření konfliktu mezi levicově smýšlejícím Novým Městem a pravicovým Starým Městem pražským.^[32] Předáci z obou stran chápali, že situace v metropoli má klíčový význam. Podle Václava Hájka z Libočan vyslali radikálové v druhé polovině dubna na pomoc do Nového Města vojenský kontingent,^[33] zásadní iniciativu však na počátku následujícího měsíce převzali stoupenci kališnicko-katolické aliance. Vojsko, které se shromažďovalo poblíž Kutné Hory na kačinských polích, se 5. května přebrodilo v Libni přes Vltavu a druhého dne, krátce po neúspěšném vyjednávání, zdolalo novoměstskou obranu. Když bylo zřejmé, že boj je ztracen, většina radikálů metropoli opustila. Mezi těmito uprchlíky byl i Prokop Holý, který patrně ještě téhož dne sepsal list, kterým informoval hejtmany u Plzně o ztrátě hlavního města a svolával je k protiútoku. V této chvíli ještě nemohl tušit, že 5. května se Přibíkovi z Klenové opět podařilo proniknout obklíčením a dodat obléhaným potřebný materiál včetně 70 000 litrů obilí.^[34] Naděje na brzké dobytí Plzně se tím odložily na neurčito a 9. května, krátce po obdržení zprávy od Prokopa Holého, začala polní bratrstva opouštět plzeňský prostor.^[35]

K Praze, kam dorazila 17. května, postupovala obě vojska odděleně. Táborité v čele s Prokopem Holým a posilami z Tábora rozložili své ležení u Krče, sirotci, k nimž se dva dny před tím připojilo 600 jezdců pod velením Jana Čapka ze Sán, u lesa Vidrholce poblíž vsi Jirny.^[36] Čelní představitelé kališnicko-katolické aliance uzavření za hradbami metropole však odmítali o vydání Nového Města jednat a k otevřené srážce v poli je nevyprovokovaly ani nájezdy radikálů v širokém pražském okolí.^[37] Disciplinovaně očekávali početné posily shromážděné Oldřichem z Rožmberka, plzeňským landfrýdem a karlštejnským purkrabím. Tato strategie se ukázala jako účinná, neboť zásobovací potíže a možnost přečíslení přinutily polní obce mezi 22.–24. květnem ustoupit na Kolínsko. Alianční jednotky krátce na to vyrazily k sirotky ovládanému Českému Brodu, jehož obléhání mělo radikální křídlo přimět k jednání nebo boji.^[38] Velitelem tohoto vojska byl zvolen jeden z nejzkušenějších českých válečníků Diviš Bořek z Miletínka.^[39] První útok na hradby začal 27. května a již druhého dne byl kališnicko-katolický štáb informován o pohybu radikálů, kteří mířili českobrodské posádce na pomoc od Kouřimi. Neprodleně byl proto vydán rozkaz ukončit obléhací práce a vyrazit protivníkovi vstříc. Obě vojska se setkala u vesnice Lipany, kde polní obce obsadily úpatí severního svahu Lipské hory, jediného strategicky výhodného bodu v okolí. Alianční sbory zformovaly vozovou hradbu u vesnice Hřiby.^[40] Defenzivní taktika, jež byla hlavním taktickým prvkem obou stran, následně vedla k patové situaci, která vyústila v oboustranné dvoudenní pokusy o smírčí dohody.^[41] Představitelé levice vznesli požadavek, aby se poměry v Čechách vrátily před 5. květen 1434, což by znamenalo odevzdání Nového Města pražského zpět do rukou sirotků a pokračování v obléhání Plzně. Tyto podmínky byly pro diplomaty ze strany kališníků a katolíků pochopitelně nepřijatelné a odpověděli, že návrh schválí jedině v případě, že se táboři vzdají všech statků, které v průběhu války získali.^[42] V této napjaté situaci na místo jednání prý dorazil táborský kněz a hejtman Bedřich ze Strážnice, jenž naléhal na tábory a sirotky, aby se za každou cenu snažili s protivníky uzavřít mírovou dohodu. Jeho mínění však zapříčinilo značnou nevoli a nakonec byl přinucen místo budoucího bojiště opustit. Následovalo jej údajně na tři sta bojovníků z řad radikálů.^{[pozn. 7][44]} V neděli 30. května již bylo zřejmé, že jednání ztroskotalo, rozhodnutí proto měla přinést ozbrojená konfrontace. V tomto směru prý prohlásil neznámý účastník rozhovorů: „Tak to tedy rozhodneme pěstmi.“^[45]

Pokusem o přibližný výčet vojáků bojujících na obou stranách se zabývala řada českých historiků. Většina z nich vycházela z čísel, jež ve své Kronice uvedl katolický voják Bartošek z Drahonic, který měl informace od svého služebníka Linharta a dalších přímých účastníků lipanských událostí, kteří byli podřízeni karlštejnskému purkrabímu.^[4] Ačkoli tato okolnost velmi významně přispívá autentičnosti těchto údajů, nejsou přijímány zcela jednoznačně. To se týká zejména panských oddílů. Příčinou je položka, která odhaduje sílu celého uskupení na 10 000 pěších a 1000 jezdců, a sdělení, že k nim náleželo 8000 pěších a 200 jezdců Oldřicha z Rožmberka. Zejména starší badatelé se domnívali, že se jednalo o dvě skupiny, východočeskou a rožmbersko-landfrýdní, a součtem, potažmo navyšováním, jejich sil, docházeli k výsledkům, které předpokládaly přítomnost ± 19 000–25 000 aliančních vojáků (Rudolf Urbánek, Hugo Toman, Hanuš Kuffner, František Palacký, Václav Vladivoj Tomek ad).^{[46][pozn. 8]} Jiného názoru je historik prof. Petr Čornej, který se domnívá, že sílu pěšího rožmberského kontingentu Bartošek z Drahonic omylem desetkrát znásobil, neboť v silách Rožmberků bylo od dvacátých do padesátých let 15. století do pole postavit kolem 400 jezdců a cca do 1000 pěších. Podle jeho stanoviska lze ke zjištění síly kališnicko-katolického vojska dospět násobením bojových vozů a jejich posádek. Ze záznamů v písemných pramenech propočítává, že alianční jednotky disponovaly 660–720 vozy, přičemž se přiklání k vyššímu počtu. Za předpokladu, že k jednomu vozu bylo šikováno 17–18 pěších, dochází k číslům 12 240–12 960 mužů. Za obvyklého poměru jízdy k pěchotě 1:10 pak odhaduje sílu jezdectva na cca 1200 bojovníků.^[5]

Pokud jde o počty radikálů, Bartošek z Drahonic opět udává dvě čísla. Poprvé hovoří o celkové síle devíti tisíc pěších a sedmi stovkách jezdců,^[4] posléze však dodává: „Všeobecně říkali lidé, kteří tam tehdy byli, a totéž říkali poražení sami, že zmíněná vojska měla 10 250 lidí…“^[48] Podle historika Rudolfa Urbánka tyto počty tvořily pouze polní obce, k nimž posléze přičítal i podpůrné kontingenty měst obou svazů. Toto číslo však podle něj nepřesáhlo 18 000 bojovníků, které uvedl ve svém spisu o basilejském koncilu Španěl Johannes de Segovia (Historia gestorum generalis synodi Basiliensis)^[46] a jehož se přidržel i František Palacký.^[39] Historik František Šmahel vychází z celkové úvahy o poměrech válečného potenciálu obou uskupení a domnívá se, že husitská levice nebyla schopna soustředit u Lipan víc než 6000–8000 vojáků. Aliančním sborům pak přičítá jen mírnou početní převahu.^[41] Petr Čornej opět přepočítává přibližný počet radikálů podle zmínek současníků o bojových vozech. Žitavský kronikář Johannes von Guben zaznamenal, že vítězové jich ukořistili 6 kop,^[49] kronikář Rožmberků Václav Březan (Norbert Heermann’s Rossenberche chronik), jenž sice psal na počátku 17. století, avšak většinou se přidržoval starších zpráv, toto číslo navýšil na 8 kop.^[46] I zde se profesor Čornej přiklání k vyšší variantě. Podle soudobých relací polní vojska šikovala k jednomu vozu 20–23 mužů, z čehož lze počet pěších odhadnout na 9600–10 040. Pokud jde o množství jízdy, ztotožňuje se, jako většina jeho kolegů, se sedmi stovkami Bartoška z Drahonic.^[50]

O početnosti vojáků levicového bloku se lze mimo výše zmiňovaných dobových údajů sekundárně dozvědět i od basilejského vyslance Jana Palomara, který ve zprávě pro koncil odhaduje sílu polních vojsk v Čechách na 12 000 mužů. Pro srovnání, Václav Březan, v souvislosti s Lipany, hovoří o 16 000 radikálech. Mimo tento odhad poznamenává, že alianční armáda ukořistila přes 60 houfnic.^[46] Bartošek z Drahonic v tomto směru zmiňuje, že vojsko Prokopa Holého disponovalo 40 kusy,^[4] letopisec žitavský jich zaznamenal 32.^[49]

Strukturálně se vojsko radikálů skládalo ze čtyř složek pod velením samostatných hejtmanů, kteří byli podřízení vrchnímu veliteli Prokopovi Holému.^[51] Historicky lze doložit, že v čele domácího táborského vojska stál Ondřej Keřský z Řimovic a polní vojsko sirotků bylo podřízeno Janu Čapkovi ze Sán. Ačkoli není známo, komu podléhalo táborské polní vojsko a vojáci sirotčích měst, není vyloučeno, že prve jmenovaní spadali pod vedení Zikmunda z Vranova.^[52] Obranná formace těchto jednotek, složená z 6–8 kop vozů, se podle tvrzení většiny historiků pravým bokem opírala o břeh rybníčku Jordán^{[pozn. 9]} a její týl kryl táhlý severní svah Lipské hory.^[54] Postavení samo o sobě skýtalo značnou výhodu nejen z taktického, ale i ze strategického hlediska, neboť v případě neúspěchu mohli vojáci Prokopa Holého ustoupit do nedalekých sirotčích měst (Kouřim 5 km, Český Brod 8 km, Kolín 20 km).^[53]

Vojáci pod velením Diviše Bořka z Miletínka byli i přes početní převahu v určité taktické nevýhodě. Okolní krajina jim neumožnila zaujmou výhodnější postavení a své vozy proto rozestavili v jedenácti či dvanácti řadech na rovině severovýchodně od vesnice Hřiby. Celá formace stála patrně mimo dostřel houfnic radikálů a celkově ležení zabíralo poměrně rozsáhlou plochu.^[55] Velitelem nad vozy kališnicko-katolických sborů byl ustanoven Jan Černín z Vysoké. Mimo něj po boku vrchního velitele stál zvíkovský purkrabí Mikuláš Krchlebec z Krchleb, který velel rožmberskému kontingentu.^[56]

Oproti jiným bitvám husitských válek lze při získávání informací o střetnutí u Lipan čerpat z poměrně bohaté řady dobových písemností.^[57] Otázkou však zůstává jejich výpovědní hodnota, neboť často jde o záznamy značně tendenční a jen útržkovitého charakteru.^[58] S touto okolností se ztotožňuje i fakt, že podstatné množství těchto zpráv pochází z korespondence, často adresované do Basileje, jejíž autoři se snažili přičíst zásluhu za vítězství předně sobě a svým straníkům.^[59] Nejdůležitějšími z těchto dopisů jsou dva listy od příslušníků plzeňských kontingentů, které lze mj. nalézt v prvním dílu Listáře královského města Plzně publikovaného Josefem Strnadem nebo v publikaci Hugo Tomana Husitské válečnictví za doby Žižkovy a Prokopovy. Jedná se o dopis horšovotýnského hejtmana Zdeňka z Dršťky odeslaný jeho strýci ještě 30. května a tzv. list Plzeňských z 1. června 1434, který pojednává o událostech předení (nejprve zadní) skupiny plzeňských vojáků.^[60]

Dále lze zmínit i dva německy psané dopisy z Norimberka, které odeslal měšťan Stromer do Basileje. Jeden z nich je známý jako zpráva Matěje Husníka, podle muže, jenž listy doručil, a z jeho obsahu lze předpokládat, že snad pochází z okolí Oldřicha z Rožmberka.^[63] Z kronikářských prací lze nejzevrubnější popis nalézt u Bartoška z Drahonic, jehož neobratná latina však není k jasnému vylíčení celé akce zcela způsobilá a interpretace jeho zápisu proto není jednoznačná.^[64] Nicméně tento zápis alespoň v hrubých rysech nastiňuje základní prvky taktických manévrů obou zúčastněných vojsk.

Z dalších kronikářských prací se o událostech u Lipan zmiňují i Staré letopisy české, autoři rukopisů však po sobě zanechali zprávy pouze kusého charakteru.

Povrchní informace poskytuje i latinsky psané anonymní dílko přímého účastníka husitských válek známé pod názvem Kronika starého kolegiáta pražského.^[67] Ze zahraničních autorů se o událostech z 30. května 1434 poměrně obšírně zmiňuje žitavský kronikář Johannes von Guben. Tento listinný materiál lze nalézt v prvním svazku souboru letopisů s názvem Scriptores rerum Lusaticarum.^[68] V díle Historie česká se bitvě věnoval i italský humanista Enea Silvio Piccolomini, pozdější papež Pius II., který měl své zpravodaje z řad přímých účastníků husitských válek, mimo jiné i od Oldřicha z Rožmberka.^[69]

Pokusem o nejpravděpodobnější rekonstrukci průběhu bitvy se zabývala řada předních českých historiků a odborníků v oblasti husitského vojenství. Jejich teorie se v hrubých rysech převážně shodují, v detailech jednotlivých epizod, a zejména jejich posloupnosti, se však často velmi výrazně liší. Převážně jednotný názor existuje v určení času začátku bitvy, neboť dva písemné prameny shodně naznačují, že se tak stalo v pozdním odpoledni, přesněji mezi 15 až 16 hodinou. Podle všeho bylo nad bojištěm zataženo, neboť se blížila jarní bouřka^[42] a prudký vítr vanoucí od jihu zvedal proti pozicím zemské hotovosti oblaka prachu.^[71] Střetnutí samotné zahájila artilerie radikálů, jež směrem k poměrně vzdálené koaliční vozové hradbě vyslala několik salv, které patrně nebyly schopny způsobit vážnější škodu. Přesto v táboře zemského vojska zavládla panika, kterou se hejtmanům podařilo zvládnout jen se značným úsilím. Nervózní začali být i protřelí vojáci, kteří odmítali být terčem nepřátelských houfnic a od velitelů požadovali zahájení útoku.^[72] Ti si však nemohli dovolit zahájit bitvu ve chvíli, kdy vířící prach velmi výrazně snižoval viditelnost, neboť plán, jenž připravovali značnou část dne, vyžadoval přesnou koordinaci.^[73] Nicméně přetrvávající nečinnost mezi mužstvem jen zvyšovala podrážděnost, bylo proto rozhodnuto o ukončení příprav a vojáci byli informovaní o taktickém záměru. Posléze dostali pokyn k modlitbě, v jejímž průběhu se spustil déšť, který rozptýlil oblaka prachu. Ačkoli byla tato okolnost považovaná za důkaz boží přízně, vojáci, zejména příslušníci pěchoty, začali dávat hlasitě najevo pochybnosti o nadcházející akci a otevřeně se obávali toho, že v případě neúspěchu je jízda zanechá napospas protivníkovi. Kvůli uklidnění situace tedy páni a jejich doprovod sesedli z koní a nechali si odepnout ostruhy, slibujíce pěším, že chtí s nimi žíti i umříti.^[45][74] Pouze několik osob z vyššího velení zemského vojska vědělo, že pod svahem klesajícím k potoku Bylanka stojí připraven vyčleněný jízdní oddíl, který tvořili šlechtici z řad někdejších táborských spojenců, mezi nimiž byli například Jan Malovec z Pacova, Mikuláš z Landštejna nebo Arnošt z Leskova.^[42]

O přesných dispozicích, které vydali velitelé štábu zemské hotovosti svým vojákům, se lze pouze dohadovat. Potřeba rozhodnout tažení v co nejkratší době je však jasně stavěla do pozice iniciátora útočných operací. Příčinou byly zejména náklady spojené s vydržováním vojska a jasné indicie, že Prokop Holý se nevzdá svého výhodného postavení a bude vyčkávat v defenzivě.^[75] V tomto směru si byl jistě zkušený válečník jako Diviš Bořek z Miletínka dobře vědom skutečnosti, že přímý útok proti vozové hradbě na úpatí Lipské hory by zákonitě skončil neúspěchem. Z průběhu rejsy do Uher v roce 1431, bitvy u Chrastavy a nedávného střetnutí u Hiltesriedu však jasně vyplývalo, že vozová formace je nejzranitelnější při pochodu. Od této skutečnosti se odvíjel i celý jeho taktický plán, jehož ústředním motivem bylo předstíraným ústupem vylákat radikály z výhodné pozice a udeřit na ně ve chvíli, kdy podniknou výpad. Technicky byl však tento úkol velmi obtížně zvládnutelný a záleželo hlavně na vůdci útočného oddílu, aby u svých mužů udržel kázeň, neboť předstíraný útěk se mohl rázem stát útěkem skutečným.^[76] Tuto útočnou skupinu, takzvanou špici, tvořily jednotky pod velením Mikuláše Krchlebce, složené převážně z rožmberských, plzeňských, prácheňských a karštejnských oddílů, které podporoval zbrojný lid Menharta z Hradce.^[77]

Na základě písemných pramenů se většina ze zástupců starší generace českých historiků domnívala, že celé alianční vojsko vyrazilo do útoku v jedenácti, potažmo dvanácti řadách. Ve chvíli, kdy se pochodující kolona přiblížila k čelu protivníkovy vozové hradby, odpověděly soustavně střílejícím radikálům čtyři houfnice, které byly umístěné na čelních vozech. Posléze celý vozový šik zahnul téměř do pravého úhlu, přičemž se octl v paralelním postavení s pravým bokem nepřítele.^[78] Obrat vlevo směrem ke vsi Lipany byl jedinou možnou alternativou, neboť na východní straně bojiště se do země zařezává Čertova brázda, která byla pro vozy nepřekročitelná a západně cestu blokuje roklinaté údolí potoka Bylanky.^[79] Ve chvíli, kdy byl dokončen tento taktický manévr, mělo dojít ke vzájemné přestřelce a Krchlebcovy oddíly, jež pravděpodobně volně operovaly v prostoru mezi vozy obou vojsk, zahájily hraný útok. Ten se záhy změnil v předstíraný ústup, přičemž se měly vozy, ať už přepřáhnutím koní nebo otočením na místě, obrátit o 180°.^[79] Avšak již počátkem 20. století JUDr. Otakar Frankerberger upozornil na obtíže, které byly s těmito manévry v blízkosti protivníka spjaty. Logicky nadnesl, že dvojnásobný pokus o obrácení pochodové kolony o 11 (či 12) řadech vozů, stěsnaných v prostoře 100 metrů a roztažených do délky kolem jednoho kilometru, byl s to vyvolat chaos, jenž se mohl stát alianční armádě osudným. Tento zmatek mohl snadno znemožnit koordinaci akcí jednotlivých proudů a nepřítel by dostal příležitost celou formaci roztrhnout.^[80] S tímto poznatkem se ztotožňují i moderní historici, kteří dále rozvíjí teorii, že oddíly Mikuláše Krchlebce postupovaly s velkou pravděpodobností pěšky a bez vozů,^[6] rozvinuly se do šířky a držely se v bezpečné vzdálenosti, jako by jejich primárním záměrem bylo poskytnout krytí hlavnímu tělesu, kde začali ostatní vojáci rozpojovat hradbu.^[73]

Samotná ústupová akce byla nejspíš sehraná značně přesvědčivě, neboť z dalšího pokračování předchozích nejasných událostí je patrné, že hejtmani radikálů reagovali přesně v duchu dispozic Diviše Bořka z Miletínka. Jakmile nabyli definitivního přesvědčení, že vojsko zemské hotovosti je v naprostém rozkladu, nejspíš i neschopno dalšího boje a prchá směrem k silnici vedoucí k Českému Brodu, vydali (podle textu Bartoška z Drahonic) rozkaz k rozpojení hradby. Za protivníkem prý vojáci posléze vyrazili v šiku složeném ze všech vozů, doprovázeni troubením polnic a hlasitým křikem: „Vzhůru, vzhůru, na ně, prchají již!“^[81] Ve chvíli, kdy se dostali k ustupujícím na půl honu, kolona se zastavila a osádky vozů, spíš spontánně než na povel velitelů, opustily svá místa a bez jakéhokoliv krytí zaútočily.^[82] Ačkoli tuto verzi přijala značná část badatelů, zejména moderní generace historiků usuzuje, že úder proti ustupujícím nevedl kompletní vozový šik, ale pouze vyčleněný odřad, který ke krytí při útoku na boční a zadní část protivníkovy formace využil jen vozy z vlastní špice.^[83] Podle této hypotézy, vycházející z listu Plzeňských z 1. června 1434, pak tato část vojáků polních obcí rychlým pochodem zamířila na planinu severovýchodně od vesnice Hřiby, čímž se značně vzdálila od vozové hradby na Lipské hoře. K obratu došlo ve chvíli, kdy se k aliančním oddílům přiblížila na půl honu, tedy asi na 80 metrů.^[84] Celá nepřátelská kolona se zastavila a vojáci zadního voje, jejichž hlavní údernou sílu tvořili příslušníci plzeňského landfrýdu a rožmberského kontingentu, proti celé linii podnikli soustředěný protiútok.^[85] Patrně v ten samý okamžik vyrazila i skupina jezdců skrývající se v údolí potoka Bylanky, jejíž úkolem bylo obloukem se dostat k postavení radikálů a vniknout mezi rozpojené vozy.^[86] Mezitím došlo na planině u Hřibů k tvrdému boji, jenž se postupně změnil v masakr. Vojáci Prokopa Holého se pokoušeli o houževnatou obranu, ale bez podpory hlavního vojska byli brzy přečísleni a byli nuceni se probojovávat zpět. Řada z nich se pokoušela vzdát, avšak podle slov jednoho z plzeňských bojovníků nebylť čas jímání, nýbrž zabíjení!^[87] Několik táborů a sirotků přesto dokázalo k Lipské hoře prorazit, avšak i zde probíhaly tvrdé boje.^[85] Vyčleněné skupině jezdců zemské hotovosti se podařilo vklínit do hradby a převrhnout osm vozů. Tento úspěch de-facto rozhodl o výsledku bitvy, neboť do vytvořené mezery tohoto slabě bráněného úseku se hrnulo stále více aliančních vojáků, kterým se i přes tuhý odpor podařilo ve večerních hodinách získat definitivní převahu.^[88] Poražení příslušníci polních vojsk se pokoušeli prchat ke Kouřimi nebo Českému Brodu, jejich úsilí však mařily překážky v okolním terénu. Někteří byli zpomaleni příkrými srázy roklí mezi Kšely a Chrášťany, část z nich byla pobita rožmberským oddílem po překonání Čertovy brázdy u Vrbčan. Poměrně bez problémů se podařilo bojiště opustit pouze Janu Čapkovi ze Sán a Ondřejovi Keřskému z Řimovic, které doprovázela část jízdních a pěších ozbrojenců. Celá jednotka patrně účelově vyrazila ke Kolínu, kde v městské radě zasedal Keřského bratr Matěj ze Zibohlav.^{[pozn. 10]} Poslední rozptýlené skupinky radikálů se vzdaly kolem dvacáté hodiny.^[85]

Krátce po dosaženém vítězství začaly jednotlivé houfy utrakvistů a katolíků opouštět bojiště, aby zamířily k silnici vedoucí z Českého Brodu do Kolína, kde přenocovaly.^[92] Ještě téhož večera bylo rozhodnuto i o osudu značného množství zajatců, z nichž určitou část tvořili sedláci, které radikálové odvedli k vojsku, aby zabezpečovali starost o koně a vozy. Zajatci byli nahnáni do stodol v blízkých vesnicích a v nich upáleni. Kdo byl hlavním iniciátorem tohoto masakru není zřejmé, dobové kroniky se rozcházejí. Nejčastěji bývá jmenován Jan Švihovský z Rýzmberka, rožmberský hejtman Mikuláš Krchlebec nebo jihočeský šlechtic Menhart z Hradce.^[93] Událost výmluvně popsal Enea Silvio Piccolomini, který patrně neuvedl přesně iniciátora celé akce a v pokračujícím trendu některých zahraničních kronikářů nadsadil počet zajatců:

Osud těchto mužů však nesdíleli někteří jejich hejtmani a podhejtmani, kteří padli do rukou svých někdejších bratrů ve zbrani. Počítali se k nim Jan Roháč z Dubé, Jan z Bergova, Sezima z Kunštátu, Jíra Ušatý a Mareš Kršňák. Mezi důležité představitele husitské levice, kteří podobné štěstí neměli a zahynuli v bitevní vřavě, patřili zejména oba duchovní správcové Prokopové Holý a Malý, kazatel Markolt ze Zbraslavic a patrně i Zikmund z Vranova.^[95] Ve vyčíslení celkového počtu příslušníků polních obcí, kteří zahynuli ve stodolách nebo v průběhu bitvy, se současníci značně rozcházejí. Domácí zprávy obvykle odhadují čísla menší, zahraniční kronikáři někdy až přehnaně vysoké. Namátkou, starý kolegiát pražský zaznamenal 900 upálených a na 1200 zabitých,^[67] Johannes de Segovia hovoří o 13 000 mrtvých celkově.^[96] Bartošek z Drahonic konstatoval, že z celého vojska radikálů jich přežilo pouze 300, naproti tomu autoři Starých letopisů českých jednou uvádí, že jich bylo zbito a spáleno viec než puoldruhého tisíce podruhé pak viece než dva tisíce.^[97] O 500 mrtvých informuje anonym publikovaný Gelasiem Dobnerem ve třetím díle Monumenta historica Bohemiae,^[98] o sedmi stovkách upálených a 2300 zabitých Johannes von Guben.^[49] Čeští historici se většinou ztotožňují s nižšími čísly, přičemž nejmodernější názor hovoří o sedmi stovkách upálených a 1300 padlých.^[6] Nejcitelněji tyto ztráty pravděpodobně dolehly na sirotčí vojsko, neboť o jeho další existenci, na rozdíl od vojska táborského, písemné prameny prakticky nehovoří.^[99] O mrtvých a zraněných na straně zemské hotovosti jsou zprávy poměrně chudé, jediná konkrétní čísla, která konstatují 200 nebo 500 zabitých, uvádí pouze dva zahraniční texty.^[100]

Kromě důsledků vojenského charakteru, které řadí lipanské střetnutí k nejkrvavějším bitvám husitských válek, se vítězství vojska kališnicko-katolické aliance nezvratně odrazilo v rovině politické. Nadvláda polních bratrstev byla zlomena a v důsledku smrti Prokopa Holého, který byl jediným představitelem politiky husitských radikálů, přestal být levicový blok rozhodující mocenskou veličinou v Čechách. Další pokračování války ze strany poražených nepřicházelo v úvahu, členská města táborsko-sirotčí unie proto krátce po bitvě začala se svými protivníky sjednávat mír.^[101] Tři dny po bitvě tak učinili i Jan Čapek ze Sán a Ondřej Keřský z Řimovic, které již 31. května oblehli příslušníci zemské hotovosti v Kolíně. Ale i přes tyto skutečnosti zůstávala táborská a sirotčí strana důležitým prvkem, se kterým byli zemský správce a jeho poradní sbor, nuceni počítat.^[102] V dlouhodobém horizontu se důsledky bitvy odrazily zejména v jednání s představiteli basilejského koncilu. Zbaveni hlavního argumentu, kterým byla síla polních vojsk, byli husité nuceni slevit ze svých požadavků na uznání závaznosti kalicha pro Čechy a Moravu a spokojit se s uznáním svátosti přijímání podobojí pouze tam, kde byla již takto podávána.^[103]

V české historii bylo na bitvu u Lipan pohlíženo rozličnými způsoby. Na tento pohled měly vliv zejména politická a společenská situace, které stály za vznikem tradice, tvořící nedílnou součást tradice husitské.^[104] Hodnoceno objektivně však bylo střetnutí většinou vnímáno jako mezník, jenž uzavřel epizodu husitské revoluce a zahájil éru budování království dvojího lidu, v němž se pozvolna prosazovala idea náboženské tolerance.^[105] Tuto skutečnost si ale uvědomovala spíš odborná obec, laická veřejnost střetnutí obvykle vnímala jako vyvrcholení bratrovražedného boje, který byl příčinou konce celého husitského hnutí a s ním i vlády lidových mas. Bylo by však mylné se domnívat, že mezi odborníky panoval vždy naprostý konsenzus.

Zakladatel moderního českého dějepisectví František Palacký, jehož koncepci ovlivnilo jeho osvícenecko-romantické východisko, výchova v evangelickém prostředí, obrozenecké vlastenectví a ideály evropského liberalismu,^[106] nadnesl, že bitva byla porážkou české demokracie, tedy měšťanů, zemanů a sedláků.^[102] Z tohoto pohledu se odvíjelo i nové hodnocení polipanské éry, která se podle několika dalších generací odvíjela v duchu sestupného trendu, který završila osudová porážka v bitvě na Bílé hoře.^[107]

Odlišného názoru byl profesor Josef Pekař, vůdčí představitel dějepisectví první poloviny 20. století, jenž tři dny před oslavami pětistého výročí bitvy uveřejnil kontroverzní článek, v němž, v duchu vlastního hodnocení husitství, konstatoval, že porážka polních vojsk byla porážkou zhoubců zemských a je tedy šťastným dnem českých dějin.^[108] V tomto směru předložil argumenty, jež poukazovaly na skutečnost, že složení polních obcí bylo mravně daleko původním ideálům z počátků husitství a bylo značnou měrou promíšeno s řemeslnými dráby a lotry z domova i z ciziny. Dále upozorňoval na to, že další boj by pro českou věc nepřinesl větší prospěch a vítězství koaliční armády učinilo přítrž zkáze, která přivedla království na pokraj zhouby.^[109] Tato tvrzení doložil několika drobnými úryvky dobových textů, jež sepsali stoupenci jak z řad husitského tak i katolického tábora, kteří na porážku polních vojsk reagovali vesměs pozitivně.^[110] Další kladnou stránku události prof. Pekař spatřoval ve vojenské zdatnosti předků, kteří byli schopni bez vnější pomoci pokořit vojenskou moc, před níž opětovně a ve strachu prchali vybraní evropští válečníci.^[111] Tato ostentativní interpretace lipanských událostí pochopitelně vzbudila bouřlivou reakci mezi novináři i profesionálními historiky (F. M. Bartoš, Kamil Krofta, Otakar Odložilík atd.), kteří text článku okamžitě odmítli v písemných polemikách, v nichž se často odrážela odlišnost politického přesvědčení či osobní rivalita. Avšak byly to právě tyto diskuse, díky nimž se česká historiografie začala dobírat hlubšího poznání lipanské problematiky.^[112]

Při retrospektivním pohledu na výsledek husitské revoluce většina výše jmenovaných historiků uznala, že v důsledku znamenaly Lipany pouze nenaplnění představy o celoplošném prosazení kalicha pro Čechy a Moravu. Městský stav si zachoval zastoupení ve sněmech, zábor pozemkového majetku církve posílil pozici vyšší a nižší šlechty i měšťanstva a prosazení svobody konfese zasadilo úder autoritě římské církve.^[112]

Na místě je ve zkratce zmínit i programově ideologickou kampaň KSČ před a po roce 1948. Komunistická propaganda, která, zejména v letech předcházejících a následujících po druhé světové válce, využívala husitskou historii k vytváření analogií se soudobým děním,^[113] považovala bitvu u Lipan za střet lidových revolučních sil soustředěných v polních vojscích s žoldnéřskými vojsky reakční panské jednoty.^[114] Boj husitů jako takový byl v paralele vnímán jako boj československého proletariátu a porážka u Lipan byla jeho krvavým zakončením.^[115] Tato koncepce měla potlačit náboženské důvody konfliktu a vyložit husitskou epochu čistě z materialistického hlediska, aby byla srozumitelná a přijatelná pro ateistické stoupence. Z tohoto stanoviska navíc jasně vyplývalo, že KSČ jako jediná politická strana důsledně hájí třídní zájmy pracujícího lidu a může se považovat za přímého dědice husitské tradice.^[116] Po roce 1956 zájem o historismus a s ním i o husitství opadl, nicméně na přelomu padesátých a šedesátých let se na vědeckých konferencích znova diskutovalo o významu lipanských událostí a především zásluhou filosofa Roberta Kalivody začala být bitva považovaná za srážku dvou alternativních husitských programů. Podle jeho argumentů husitská revoluce nevykrvácela mezi Hřiby a Lipskou horou, ale zvítězila pod prapory pravice.^[117]

Memento bitvy u Lipan vzbuzovalo velký ohlas nejen u odborníků a laiků, ale také u vlasteneckých aktivistů a v uměleckých kruzích. Počínaje rokem 1868 se na Lipské hoře začaly scházet mohutné politické manifestace, tzv. tábory, jejichž účelem bylo přimět rakouský dvůr k uznání historického státního práva Království českého. Z řad příslušníků těchto akcí, organizovaný do spolku Prokop, vzešla iniciativa vybudování Prokopovy mohyly, jejíž výstavba byla na Lipské hoře zahájena i dokončena v roce 1881.^[118] Tento památník dodnes tvoří nedílnou součást lipanského panoramatu a slouží jako místo pietních a vzpomínkových akcí. Dalším významným počinem, jenž měl připomenout události z 30. května 1434, byla realizace panoramatického obrazu bitvy, který pro organizátory Výstavy architektury a inženýrství v roce 1898 ztvárnil tým umělců v čele s malířem Luďkem Maroldem. Dnes je toto 11 metrů vysoké a 95 metrů široké umělecké dílo možno zhlédnout v novém železobetonovém pavilónu, který ve 30. letech 20. století projektoval Ing. arch. Dr. Vojtěch Krch, na výstavišti v Praze Bubenči.

Při své umělecké tvorbě využili námětů čerpajících z bitvy u Lipan i jiní z českých malířů. V polovině 19. století téma ztvárnil Josef Matyáš Trenkwald při výzdobě letohrádku královny Anny, Felix Jenewein v obrazech Pražané nalézají mrtvolu Prokopa Velikého po bitvě u Lipan a Lipany a Mikoláš Aleš v alegorické kresbě Lipany a kolorované perokresbě z roku 1886, jež zobrazuje útěk jízdy Jana Čapka ze Sán a Ondřeje Keřského z Řimovic (v roce 1901 se k tématu opět vrátil, tentokrát však Jana Čapka zobrazil samostatně). Později se grafické reprodukci střetnutí věnoval i Věnceslav Černý, jenž zachytil rozhodující část bitvy, průnik alianční jízdy mezi vozy radikálů.^[119] Z beletristických prací látku bitvy u Lipan ve stejnojmenném románu zpracoval Ivan Klicpera.

Diviš Bořek z Miletínka^[4] • Zdeněk z Dršťky^[4] • Jan Švihovský z Rýzmberka^[120] • Vilém III. Švihovský z Rýzmberka^[120] • Jan ze Švamberka^[4] • Jan Švihovský z Gutštejna^[4] • Burian I. Gutštejna^[4] • Protiva ze Svojšína^[4] • Hádek z Paběnic^[4] • Humprecht z Kočova^[4] • Boreš z Oseka^[4] • Přibík z Klenové^[67] • Aleš Holický ze Šternberka^[4] • Vilém z Jaroslavic^[4] • Kuneš Tluksa z Buřenic^[121] • Beneš z Myšlína u Mirovic^[4] • Beneš z Dubé^[4] • Václav z Brloha^[120] • Jakoubek z Božejova^[4] • Menhart z Hradce^[4] • Petr Zmrzlík ze Svojšína (mladší)^[4] • Hynce Ptáček z Pirkštejna^[4] • Aleš Vřešťovský z Rýzmburka^[66] • Jan Černín z Mlátovic^[4] • Václav z Michalovic^[66] • Ondřej Štampach^[120] • Jindřich z Vartenberka^[122] • Petr z Janovic na Chlumci^[122] • Chval z Chmelné^[4] • Jan Malovec z Pacova^[4] • Jiří z Poděbrad^{[pozn. 11][123]} • Beneš Mokrovouský z Hustířan^[124]

Jan z Bergova^[67] • Jan Roháč z Dubé^[4] • Jan Kolda ze Žampachu^[67] • Jan Hertvík z Rušinova^[120] • Jan Pardus z Horky^[120] • Vaněk Sokol z Lamberka^[4] • Sezima Zajímač z Kunštátu^[4] • Jan Talafús z Ostrova^[125] • Vilém z Chlumu a Košumberka^[125]

• PICCOLOMINI, Enea Silvio. Historie česká. Litvínov: Dialog, 2010. 160 s. ISBN 978-80-7382-136-4. 
• Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad. Čast 1, r. 1300–1450. Plzeň: Josef Strnad a Městské historické muzeum Plzeň, 1891. 476 s. [tzv. Listy Plzeňských]. 
• Prameny dějin českých. Svazek VII. Praha: V komissi knihkupectví: Dr. Grégr a Ferdinand Dattel 258 s. [Kronika starého kolegiáta pražského]. 
• Scriptores rerum lusaticarum: Sammlung oberund niederlausitzischer geschichtschreiber. Herausgegeben von der Oberlausitzischen gesellschaft der Wissenschaften, Svazek 1. Goerlitz: Im selbstverlage der Gesellschaft, 1839. 472 s. (Německy) [Johannes von Guben: Jahrbuecher]. 
• Ze starých letopisů českých. Praha: Svoboda, 1980. 580 s. 
• Ze zpráv a kronik doby husitské. Praha: Svoboda, 1981. 491 s. [Kronika Bartoška z Drahonic]. 

• BARTOŠ, František Michálek. Lipany. Praha: Svaz národního osvobození, 1934. 94 s. 
• BARTOŠ, František Michálek. Husitská revoluce 2. díl – Vláda bratrstev a její pád 1426-1437. Praha: Academia, 1966. 263 s. 
• ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437. Praha: Paseka, 2000. 790 s. ISBN 80-7185-296-1. 
• ČORNEJ, Petr. Lipanská křižovatka : příčiny, průběh a historický význam jedné bitvy. Praha: Panorama, 1992. 277 s. ISBN 80-7038-183-3. 
• ČORNEJ, Petr. Lipanské ozvěny. Jinočany: H & H, 1995. 203 s. ISBN 80-85787-80-6. 
• ČORNEJ, Petr. Husitský Tábor č. 8. Tábor: Husitské muzeum v Táboře, 1992. Kapitola Lipany ve svědectví pramenů, s. 155 – 184. 
• ČORNEJ, Petr; BĚLINA, Pavel. Slavné bitvy naší historie. 1. vyd. Praha: Marsyas, 1993. 272 s. ISBN 80-901606-1-1. 
• DURDÍK, Jan. Husitské vojenství. Praha: Rovnost, 1953. 210 s. 
• FRANKENBERGER, Otakar. Naše velká armáda - díl III.. Praha: Zemědělské knihkupectví, 1921. 188 s. 
• KUFFNER, Hanuš. Bitva u Lipan 30. května 1434. Český Brod: Sokol českobrodský, 1899. 80 s. Dostupné online. 
• MACEK, Josef. Prokop Veliký. Praha: Naše vojsko, 1953. 211 s. 
• PALACKÝ, František. Dějiny národu Českého v Čechách a na Moravě – Kniha XIII. Praha: F. Tempský, 1877. 402 s. 
• PAPAJÍK, David. Jan Čapek ze Sán. České Budějovice: Veduta, 2011. 364 s. ISBN 978-80-86829-63-0. 
• ŠANDERA, Martin. Hynce Ptáček z Pikrštejna – opomíjený vítěz husitské revoluce. Praha: Vyšehrad, 2011. 200 s. ISBN 978-80-7429-132-6. 
• ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996. 420 s. ISBN 80-7184-075-0. 
• TOMAN, Hugo. Husitské válečnictví za doby Žižkovy a Prokopovy. Praha: Nákladem jubilejního fondu Král. České Společnosti Nauk, 1898. 468 s. Dostupné online. 
• URBÁNEK, Rudolf. Lipany a konec polních vojsk. Praha: Melantrich a.s., 1934. 262 s. 
• URBÁNEK, Rudolf. Bitva u Lipan. Praha: Československá obec sokolská, 1934. 48 s. 

• LENKOVÁ, Jitka; PAVLÍK, Václav. Nejdůležitější bitvy v českých dějinách. 1. vyd. Frýdek-Místek: Alpress, 2007. 294 s. ISBN 978-80-7362-470-5. 
• MAROLD, Luděk. Průvodce panoramou "Bitva u Lipan". Praha: Topič, 1898. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-04-29. Stručný popis bitvy u Lipan, okolnosti vzniku Maroldova panoramatu. 
• PEKAŘ, Josef. O smyslu českých dějin. Praha: Rozmluvy, 1990. 418 s. ISBN 0-946352-70-4. 
• KOLEKTIV AUTORŮ. Vojenské dějiny Československa I. díl. Praha: Naše vojsko, 1986. 368 s. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu bitva u Lipan na Wikimedia Commons
• Lipany ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
• (česky) ceskatelevize.cz – Lipany 30. květen 1434; diskuse na ČT24 (Petr Čornej, Leonid Křížek a Petr Klučina)
• (česky) husitstvi.cz – popis bitvy podle historika Františka Šmahela
• (česky) bellum.cz – všeobecné informace

Husitské bitvy
Husitské války (1419–1434)	(1419) u Živohoště • u Nekmíře • (1420) u Sudoměře • u Mladé Vožice • porážka Chodů 1. křížová výprava (1. března – 30. července 1420) (1420) u Melechova • u Poříčí nad Sázavou • na Vítkově • o Tábor (1420) pod Vyšehradem • u Panského Boru (Horažďovic) • dobytí Prachatic • (1421) obléhání Chotěboře • dobytí Chomutova • u Podůlšan • u Mostu • porážka adamitů 2. křížová výprava (28. srpna 1421 – 10. ledna 1422) (1421) obléhání Kadaně • obléhání Žatce • u Petrovic • u Uherského Ostrohu • u Žlutic • u Kutné Hory • (1422) u Nebovid • u Habrů a dobytí Německého Brodu (1422) obléhání Karlštejna • u Hluboše • (1423) u Hořic • u Kroměříže • u Strauchova dvora • u Týnce • obléhání Jihlavy • u Horních Dubenek • (1424) u Skalice • u Slušovic • u Kůzové • u Malešova • (1425) u Kamenice nad Lipou • (1426) u Ústí nad Labem • u Břeclavi • (1427) u Světlé 3. křížová výprava (29. června – 14. srpna 1427) (1427) u Tachova • u Náchoda (1427) pokus o převrat v Praze • (1428)  u Nisy • u Budyně nad Ohří • u Chrastavy • u Staré Jesenice • (1429) u Zbraslavi • u Satzdorfu • u Grimmy • (1430) u Podivína • u Trnavy • (1431) u Horky 4. křížová výprava (20. června – 14. srpna 1431) (1431) u Domažlic (1431) u Bejdova • u Bánova • u Znojma • u Ilavy • (1433) obléhání Chojnice (Konitz) • dobytí Tczewu • obléhání Plzně • u Hiltersriedu • (1434) u Lipan • u Řevničova	Jan Žižka v čele husitského vojska, Jenský kodex Vozová hradba husitů
Polipanské období	(1435) u Křeče • (1436) u Vysoké nad Labem • (1437) u Libčan • obléhání Sionu • (1438) obléhání Tábora • u Želenic • (1439) u Grotnik