1. Školní foto z první třídy, Petra je ve druhé řadě vlevo.
2. Éra pionýrských táborů. Za sportovní úspěchy oceněna, první zprava. Chlapec v horní řadě uprostřed je bratr Václav.
3. Svatební fotografie s Janem Vaculíkem.Vpravo bratr Pavel, maminka a tatínek.
4. Ve společnosti s dcerou.
5. V Americe s přítelem. (1998)
6. Nový člen rodiny. Adoptovaná orangutanice Nuninka.(ZOO Ústí nad Labem)
7. Rodinné foto se slavným bratrancem
8. Moje dnes 25ti letá dcera Bára. V roce 2004 ukončila studia bakalářskou zkouškou, ale zdá se, že jediné, co ji opravdu baví, je zpívání.
9. 4.června 2004 jsem si na radnici v České Kamenici vzala Jiřího Pracného.
10. Adoptivní Indická holčička Dyvia.
Narodila jsem se, mamince úřednici a tatínkovi právníkovi, jako druhé dítě. To první byl můj o pár let starší bratr Pavel, který stejně jako já, projevoval určité umělecké sklony a svého času byl úspěšným zpěvákem bigbítové skupiny Donald. Později se stal uznávaným diskžokejem.
Moji rodiče ve shodě s přijímací komisí na Pražské Konzervatoři usoudili, že jsem dost muzikální na to, abych se stala studentkou oboru operní zpěv a klavír. Ještě za dob studií jsem s kapelou Pastýři, která se skládala převážně z konzervatoristů a kterou vedl Petr Hannig, natočila svoji první vlastní písničku Ovečka, která se stala populární a vyšla na desce.
Můj absolventský koncert, na kterém jsem zpívala třeba árii kuchtíka z Rusalky, byl mým posledním živým kontaktem s klasickou hudbou, protože v tu dobu jsem už měla angažmá v divadle Semafor, kde už se jednalo o tak zvaně lehký žánr.
Začínala jsem v souboru Grosmanna a Šimka ve hře Besídka v rašeliništi a o rok později jsem přešla k Suchému a Šlitrovi. Zde mohu přispět i konkrétním časovým údajem, protože se jednalo o smutný rok 1968, který jen těžko překonávalo divadlo které mělo být veselé. Vstup Sovětských vojsk a následná normalizace v tu dobu postupně likvidovala anglicky zpívající, české bigbítové kapely, jako byla třeba skupina The Cardinals, která mi nabídla spolupráci. Tento tah, se do jisté míry vydařil, protože s česky zpívající zpěvačkou soubor přežil, ale s bigbítovým duchem odešli i někteří skvělí muzikanti, jako kytarista Josef Kůstka, nebo zpěvák Lešek Semelka. V podstatě již popovou skupinu Kardinálové, pak mnoho let vedl talentovaný skladatel Zdeněk Merta. V rámci celé této transformace došlo i k jedné potěšující události, a totiž k mému sňatku s Janem Vaculíkem, bývalým zpěvákem a později manažerem Kardinálů. Tento muž se stal mým manželem po dalších dvanáct rušných let, kdy křivka mé popularity zajímavě stoupala. Byla to léta, především koncertních úspěchů, jak doma, tak v zahraničí (Polsko, Rusko, Německo).
Tehdy jediné vydavatelství Supraphon, zároveň zásobovalo posluchače úctyhodnou řadou asi šedesáti singlů a několika LP desek. Byly na nich písničky převzaté z anglických originálů, sporadicky mé vlastní a především úspěšné písničky Zdenka Merty. K těm patřila třeba i řada, z mého pohledu, milých duetů, jako byly Střevíčky v rose, Setkání nebo Hleďte kam padá déšť. Tu poslední, abych byla přesná, napsal Zdeněk Barták.
V roce 1971 se stala velice populární píseň Saxana (Michajlov, Kopta), které mnoho bodů nasbíral, především film Václava Vorlíčka a Miloše Macourka Dívka na koštěti, kde jsem po úspěšném konkurzu, měla to potěšení hrát hlavní roli. Především díky tomuto oblíbenému filmu mě dodnes novináři označují lichotivým titulem herečka a zpěvačka. V roce 1999 mi byla dokonce za tuto písničku Supraphonem udělena zlatá deska a zároveň vzniklo CD, na kterém jsem celý filmový příběh převyprávěla. Díky Saxaně jsem se taky stala majitelkou Kutálkovy sošky, která mi byla udělena už v roce 1971 u příležitosti získání titulu Herečka roku. Pro pořádek je třeba říct, že to byla cena divácká.
Abych svůj životopis nekončila připomínkou filmu, který ve mně občas vyvolává komplex z toho, že správné bylo zahrát si Saxanu a zemřít, přidám ještě několik důležitých faktů.
V době posametové jsem vydala čtyři CD, z nichž první s názvem Náklaďák navazovalo stylově na kdysi známý countryový hit, který byl v mém podání poměrně populární. U „kytarových písniček“ jsem už zůstala, protože v komorních recitálech vystupuji s Jiřím Pracným. Uhodli jste, je to kytarista.
Za jeden z mých životních úspěchů považuji i svoji dceru Barboru Vaculíkovou, která vystudovala novinařinu ale v podstatě se živí zpíváním jako já.
O svých dalších výrazných počinech budu laskavé čtenáře, díky tomuto zařízení, samozřejmě informovat. Pokud by na této stránce dlouho nedocházelo k žádné inovaci, neznamená to nic jiného, než že k mojí osobě nemám co dodat.
P.S. Milí přátelé a spolupracovníci. V případě, že jste v mém životopise marně hledali své jméno, ačkoli si to nepochybně zasluhujete, napište si svůj životopis a dělejte si v něm se mnou co chcete!