mrkt

And it is so real I can be it. So why can't I touch it? Jak moc těžký je mluvit o ženství a o tom, co to znamená bejt žena nebo holka? Po letech zmatenejch myšlenek a otázek se Mike Mills s 20th Century Women dostal nejblíž, aby vizuálně ztvárnil to, co já jako holka cítim a s čim se dokážu ztotožnit a nestydět se za to. Tři silný ženský charaktery, který mají svůj život, svoje zájmy, názory a sny a fungujou jako celistvý osobnosti. Konečně nejsou jen vycpávkou filmu, ale naopak tim nejdůležitějším. Přemejšlí, mají city, nějakou minulost a svoje trápení. Nejsou plochý a dokážou fungovat i v nějakym většim časovym rozpětí. Mills neni typickej filmař a staví hlavně na věcech, který sám dobře zná (hardcore, feminismus, literatura etc.) a díky tomu všechno funguje tak jak má a je to uvěřitelný a reálný a dokážu se do toho vcítit.

Jestli mě na tom zpětně (skoro po deseti letech) něco fakt baví, tak to, jakym způsobem se vyvíjí pohled na filmy společně s tim, jak člověk vyrůstá. Tzn. v mejch 14 letech byl tohle naprosto formující a důležitej moment v mym životě, kterej budu dál respektovat, ALE kdyby se objevil teď, dost možná jen tak propluje. (A zároveň použít do svýho filmu básně od Sharon Olds, na to musíš bejt velkej pán.)

'you see, there are still faint glimmers of civilization left in this barbaric slaughterhouse that was once known as humanity'

Cormac McCarthy je borec!

i started out in search of ordinary things

the ordinary moments that often go unnoticed during a day but are pointed out by someone who loves you and how these ordinary moments don't go away even though circumstances change. uf.