DrifterSoul

"Reich mir die Hand, mein Leben" - filmařský styl věrný době natočení. Ale...., přes to cliché let padesátých..... Příjemně koukatelné, útočící na city, akcentující čisté a "nematerialistické" vztahy.  Zkrátka, taková romantická veselá i moc smutná "mozartovská" pohádka. O géniovi, který po sobě zanechal nádhernou hudbu a přesto svou poslední cestu prošel téměř všemi opuštěn, vezen sněhovou vichřicí v prosté truhle někam do temnot.  Film, který duch člověka pozvedne a potěší, i když končí smutně. (Viděno v X/2024 na ORF 2).

Tak tohle byl skutečný zážitek. Nenápadný film, pomalý, s velice úspornými dialogy, které spolu s mimikou a gesty dokázaly dokonale vyjádřit vše. Hluboce humánní. Sice smutný (i díky depresivní islandské krajině) a přece kdesi v hloubi laskavý a potěšující. Na téma universální lidské sounáležitosti. Navíc, obě hlavní představitelky to své hrály naprosto úžasně. A Kristín Þóra Haraldsdóttir zde byla svými výrazy tváře, vyjadřujícími její vnitřní pocity, přímo fascinující .....

Sled dojmů/impresí.  Výmarská republika v době postupného nástupu nacionálních socialistů k moci. A především smutné osobní drama o vztazích ovlivněných sociálním prostředím a atmosférou Berlína ve zmíněných třicátých letech....  Dlouhé, náročné, ale silně vtahující vnímavého diváka do jednotlivých  peripetií děje. Za přesvědčivé ztvárnění psychologie (někdy tak mentálně velmi odlišných  postav) nakonec u mne 4*.