Monoxid

Tak tohle je ten seriál, na kterej jsem si nevědomky šetřila místo v topce. ヽ(´∇´)ノ　(∇´ノ)　ヽ(　　　)ノ　(ヽ´∇) ヽ(´∇`)ﾉ OMG. OMG! (♥_♥) Právě potlačuju nutkání se na něj okamžitě podívat znova. Počáteční WTF pocity ani během posledních dílů nevymizely - ale Sakra to byly Nějaký poslední díly! Random Schrödinger Warping?! Screw shurikens, Real Ninjas use Galaxies! Střízlivý komentář ode mě nečekejte ani dnes ani nikdy jindy!

Nechápu jak se mi ten seriál mohl kdy nelíbit. Přišla jsem mu na chuť, zhltala jsem ho a pak jsem litovala, že má jen osm sérií.

Vrchol shounen žánru. Vskutku, Dobře řečeno. Jedno z nejoblíbenějších a nejlíp hodnocených anime v historii lidstva. Říkala jsem si, na to se přece nemůžu podívat „jen tak“! Jelikož ale lidi milují jak předlohu, tak první anime, tak druhé, a já si chtěla tyhle tři věci užít co možná nejvíc, po dlouhém dilematu jsem se před pár lety rozhodla přečíst mangu s tím, že se na seriály podívám, až se mi paměť trochu zamlží. Tak jsem udělala. Nevím, jestli bych tenhle seriál tak dobře ustála, kdybych si ten děj neprožila už tehdy v černobílém. Myslím, že to byla jedna z věcí, která silně otřásla základy mého tehdejšího ateismu. Teď už, řekla bych, rozumím „kultovnosti“ FMA. Skvělá animace, hudba tak perfektně pasující do příběhu, že si všimnete, jak je skvělá, až když ji posloucháte samostatně... Spád to má, že vám u obrazovky málem vlají vlasy. Další díl prostě nepočká. A to jsem prosím věděla, jak to skončí.

Tohle depresivní, inteligentní anime s charismatickým antihrdinou mě naplnilo prazvláštními pocity až k prasknutí. Nejzajímavější je, jak se vyhrocuje vztah mezi Lightem a Ryuzakim. Maso. Je tam tolik různých myšlenkových pochodů, napínavých situací - a vážně, napínavých, i když to většinou směřuje k nevyhnutelnému konci... Budu to muset chvíli vstřebávat... ......... Nedalo mi to, a musela jsem se podívat na konec v manze. Je vážně 'silnější' než v anime. Musím ale říct, že v obou případech je to ztvárněno tak, že mě to přimělo sympatizovat s naprostým šílencem. Kdyby se našel někdo, kdo by nepodlehl tomuhle seriálu, chtěla bych, aby mi řekl, jak se mu to povedlo. (Bohužel zpětně nedokážu posoudit, jak moc je moje vysoké hodnocení ovlivněno tím, že to byl teprve druhý anime seriál vůbec, co jsem viděla. Zůstaniž tedy ještě chvíli v mé topce...)

Asi mám nový oblíbený seriál. Charlie Cox je neskutečně sympatický hrdina... A záporáci pro něj nejsou jen boxovací pytel, nýbrž rovnocenní protihráči. Líbí se mi, že mnohdy dostali stejný prostor jako protagonista. Zápletka je dokonale ne-černobílá. Takový adrenalin během přepínání na další díl už jsem dlouho nepocítila. Přiznám se, že jsem posledních několik 'blockbusterů' od Marvela úplně vynechala a nic mě netáhne se na ně podívat. O to víc jsem byla překvapená, jak mě Daredevil pohltil, a jak moc se nemůžu dočkat další série. Nastupuje věk seriálů; doba, kdy namísto devadesátiminutových jednorázovek dáme přednost vyprávěcímu stylu knihy, kdy větší kvantita neznamená ztrátu kvality, ba mnohdy naopak. Ale nechci nic zakřiknout. Kolikrát se už stalo, že po dvou dokonalých sériích letěla kvalita příběhu dolů ze srázu... Budu se modlit za vydařené pokračování ; )

Taková krása, že to nedokážu slovy vyjádřit ;-)

Nechala jsem se tím kouzlem pohltit a nestěžuju si. A utíkalo mi to už od začátku. Bavilo mě pokaždé odhadovat, jestli se to stane tak, jak si myslím, nebo se to nestane (a obě možnosti byly vždy rovnocenné...) a 25 dílů jsem proseděla s pusou roztaženou do příjemného úsměvu. A vzhledem k záchvatu smíchu, ve který se můj úsměv změnil ve 26. díle, musím původně zamýšlené hodnocení ještě zvýšit. Za pozornost také stojí ten nával 'životních mouder', který stihnout za tu dobu vysypat. Každý divák si může vybrat svoje. A navíc, ten soundtrack bych mohla poslouchat od rána do večera...

Toto je rozhodně můj anime favorit roku 2016. Že jsem se po dlouhém váhání rozhodla na seriál podívat, nelituju ani co by se za nehet vešlo! Když mi k němu zabrousí mysl, přeskakuju do fangirl módu a neváhám vykřiknout, že je to přímo poklad seslaný z nebes! Mám takovou teorii. Když se zaběhne nový žánr a křivka jeho popularity se blíží k vrcholku, objeví se seriál, jenž drahému žánru uštědří kopanec, že se div nezačne kutálet z kopce. Seriál zdánlivě plní všechna nepsaná pravidla na výbornou; dotahuje je nejen do extrému, ale až za hranici. Tak nám mecha žánr přinesl Gurren Lagann, mahó šódžo Madoku, únosy do fantasy světů vyplodily Re:Zero... a žánr sportovního anime pro slintající puberťačky vyústil v Yuri!!! on ice. Seriál nás nešetří. Hned v prvních minutách nás omráčí supersamcem Viktorem a první epizoda nastíní, kam se celá záležitost bude ubírat. Jenže nakonec nic není úplně tak, jak byste to čekali od žánrových předchůdců. Takže proč toto není označené jako shonen-ai? Odpověď je absurdně prostá. Protože toto je sportovní anime. Centrem pozornosti zde není fanservis, ale krasobruslařský šampionát. Vztah Viktora a Yuriho není míněn jako pastva pro oči yaoistek (i když výsledek může být stejný), nýbrž jako představení realistického, přirozeně se vyvíjejícího vztahu dvou lidí. Bez nadsázky. Bez nálepky. A já tleskám a roním slzy dojetí. Jen tak dál, Japonsko! >confirmed: YoI saved 2016