Flakotaso

S čerty nejsou žerty: bardzo trudna i krwawa wersja.

Pořadí nejznepokojivějších entit každého správného Američana: 1. panenky, 2. komunisti, 3. klauni.

Shelley Duvall > Faye Dunaway. Keith Carradine > Warren Beatty. Keechie and Bowie > Bonnie and Clyde.

"Giono ve svých knihách idealizuje venkovské křupany tak, že o některých píše jako o sběratelích umění nebo čtenářích Ariosta, a tak jsem se ho tuhle sladkým hlasem zeptal: „Předpokládám, že venkované z Manosque se ve vašem díle poznávají? Že vám jsou vděční za to, s jakým citem popisujete jejich život a práci?" - „Ti? Zažívám od nich jen samé špinavosti, posílají anonymy na prefekturu o tom, že Contadour je hnízdo nudistů... Nenávidí mě!" Řekl to s určitým zajásáním v hlase, jako by prolomil tabu." (Jean Malaquais - Deník běžence, 1941; překlad Tomáš Havel) ____ Tento úryvek z břitce ironického, kritického a skvěle napsaného Malaquaisova deníku vytváří moc hezkou analogii k situaci "Havelka". Toho nenapadne nic lepšího, než vytvořit jakousi pseudoježíšovskou postavu, která nejen nastavuje tváře a nabírá si na záda kříže, jak jinak než doslova, ale dokonce se ve své andělské čistotě niterně brání i samotným představám jakékoliv osobní odplaty (viz dvě "snové" scény, ze kterých je milému zahradníkovi špatně víc, než ze všech polknutých příkoří). Zahradník je nezpochybnitelně dobrý a bez poskvrny a to z Havelkova pohledu jen proto, že se od rána do večera rýpe v hlíně a takový člověk přece musí být dobrák jak poleno, co dobrák, dokonce živoucí, chodící, okopávající, blyštící se a mlčící zrcadlo křečovitě se usmívajících a ohleduplné fráze trousících falešných karikatur bez ornice za nehty, které představují zbytek světa. A narozdíl od zbytku v-pravdě-nežijícího světa v rádiu poslouchá načteného Čapka a papá pouze domácí jídla. Kaiser je výborný herec a jenom díky němu a jednomu nečekaně chytrému, ruským popem podbarvenému záběru z hlídací kamery zámku, se film nerozpadá v odpad, jinak se bohužel jedná o další reakcionářskou cihlu na zeď z mýtů o "české vesnici". Před lety jsem se často a s chutí smál a pokyvoval hlavou u Krobotovy Díry u Hanušovic, ale nikoli gagům nebo vývoji příběhu, ale vlivem rýče zaseknutého do země, který díky Krobotově odvázanosti obrostl šlahouny zažité a živoucí špinavé reality a ty každou chvíli polechtaly pod bradou. Havelka si asi opravdu myslí, že dělá nějaké echt společensko-kritické filmy oživené podle jeho představ ostnatými vtípky, ale bohužel, vzniká pouze roztomilé nic. Hudba, nebo spíš hudbička je nepříjemně uslzená a ždímající, střih nebo spíš střižek je občas přímo rušivý a kamera nebo spíš kamerka neumí alespoň vytvořit, když už ne zachytit, atmosféru zobrazovaného prostoru a brání se celkům jak čert kříži (a nebo je tvůrci všechny vystříhali, ostatně tímto stylem z nouze ctnost dle rozhovorů vznikl celý tzv. koncept a zakrýt se to opravdu nepodařilo). Rejža si ale může napravit reputaci a po rape of the garden by mohla přijít revenge of the gardeners s filmem Zahradníkův brok, to by si Kaiser i Vokatá jistě užili lépe i bez motykového a zavařovacího workshopu (viz rejžovy rohovory). A když se kruhem vrátím k Gionovi, tak v roce 1933 podle jeho předlohy napsal a natočil Marcel Pagnol skvělý, 52 minut dlouhý film Jofroi, taktéž o ničení zahrady a citovém poutu k ní, doporučuji všem, i Havelkovi k rozšíření obzorů.

Jen málo filmů nasálo, vstřebalo a vyplivlo atmosféru raných devadesátých let na celuloid s takovým gustem, jako L.627. Plísňová riflovina, kožené bombery a mokasíny, Renaulty 19 a 21 kam se podíváš, ulice bez neonového smogu. Kudrnaté účesy, knírky dosud v módě. Předsmrtné křeče starolevicové Francie, Mitterrand s rakovinou prostaty, první předsedkyně vlády Cressonová končí skandálem, nástupce Béregovoy si měsíc po fiasku socialistů ve volbách 93 vpálí kulku do hlavy. Bývalé kolonie, nyní Francouzi, se hlásí o slovo...a o drogy. Všechno tam je i není, jako v každém téměř bezchybném filmu. Z dnešního pohledu vypadá především absence falešného respektu pouličních policajtů k podezřelým černochům a arabům jako z jiného, lidštějšího světa. Respekt si obě strany mohou vydobýt činy, ale do té doby je strana mimo zákon připravena na konzumaci trochu větší čočky, než si třeba zaslouží a naopak zákon je i přes tvrdší chování schopen vidět člověka, ne jen barvu: hle, rasismus křivého pohledu ještě není ani v plenách, zatím se nenarodil. Millieu celé protidrogové jednotky je nejen herecky výtečně sestavené, od improvizované minikanceláře přes vzájemné vztahy až po dřevní techniky vyšetřování, kdy si polda musí vše poctivě odšlapat po nohách, vysedět v nákladovém prostoru dodávky, informace si spojovat v hlavě místo googlu nebo databáze a předtím si je dokonce doslova vyšukat, tu od drogově závislé prostitutky, tu od pohledné Alžířanky z předměstí. Fascinující je také sestava charakterů specializovaného týmu a akcí z nich vyplývajících, některé jsou tak svérázné, že mi v hlavě skoro naskakoval P´tit Quinquin, přesto neopouští pole úhledně zoraného realismu. Jeden z nejlepších policejních procedurálních filmů vůbec, i když L.627 by si pro svou hladkost a robustnost zasloužil speciální subžánr: polizei dural.

Aha, takže boj za práva žen nám poskočil do fáze, kdy by ty podle všeho měly být nepřitažlivé (a co to vlastně podle tvůrců je? Moore je na 61 let hodně kvalitní, i když podle Substance na odpis, zatímco Qualley vypadá jako jednovaječné dvojče Timothée Chalameta...a přesto se z ní dá marketingově bez problému vyrobit tzv. sexbomba a každý druhý pisatel zdejšího komentáře se bez obalu přiznává, že takhle podle něj vyzařuje vrchol ženství), aby si navzájem nezáviděly, nechovaly se k sobě svinsky a aby je majetní muži nežádali o úsměv/nezahrnovali lukrativními pracovními nabídkami a nemajetní nezvali na večeři k Luigimu. Režisérka nám sice velmi nenápadně v jednom kuse mává před ksichtem afektovanými hlavouny s lesknoucí se kůží, aby bylo jasné, kdo že jsou nekompromisní trenéři těchto údajně nedobrovolných zápasů na povislá oční víčka a lascivně okousané rty (nezapomíná však ani na početnou mužskou stafáž, ze které zde čirou náhodou vychází s trochou cti pouze typ "pozorný pohledný svalovec", jehož provinění spočívá jen v útěku před monstrem. Kdo tady potom objektifikuje a stereotypizuje?) nemůže se však mýlit více a sama se nejen z nedostatku talentu usvědčuje použitými stylistickými prostředky, využívanými bez jakékoliv finesy: když po několikanásobném přetažení a strhnutí šroubu klíč přestane utahovat, bere na pomoc bourací kladivo a hasičskou hadici, ale v obecné rovině lacině spoléhá pouze na strach z dlouhých a tlustých jehel. Jinak řečeno - pokud je bytost svéprávná, volí si nástroje a zbraně sama. Nenastal čas na rebrand, třeba na masofemichismus? Dá se ještě vůbec mluvit o feminismu, když se zde cíleně pojednává pouze o privilegovaných, kterým začíná rozpad osobnosti přesně v momentu, kdy se začnou cítit privilegované o milimetr méně? Proč nemohla slavná herečka místo stupidního poskakování opět hrát ve filmech a rolích, úměrných jejímu věku? / Prix du scénario z Cannes je vtip, desítky nedomyšlených, či spíše zcela nevymyšlených detailů i zjevných nesmyslů trčí z filmu za cenu povrchové působivosti, která se beztak vystříká už v polovině a od té doby se naklání na i za hranu parodie, točící se v kruhu krasohledu, kde se opakuje několik typů záběrů v dumdum rytmu až do zemdlení (bilboard, jehla, pysky/zuby/okusování pysků...). Přehlídka prdelí mi nevadila, žel ani tuhle část těla nemá Qualley nijak speciální a jistě se dočkala i digitální pomoci. Vrcholem ironie je, že prsa měla nalepená lepidlem, protože přirozená se tvůrcům zdála nedostatečná, takže tvůrci snaživě bojují proti něčemu, co sami vytváří. Šaškárna. Vypíchnutí zaslouží soused supercelebrity ze superkulatého bytu s dvacetimetrovými chodbami, nějaký dělňas z Amazonu, pokud máme brát vážně práci s kostýmy.

Ivo Trajkov by to natočil aspoň na dvě hvězdy, možná i Otakáro Maria Schmidt, takže nezbývá než odpad. Kostýmy od Balenciagy ocení fanoušci Kanyeho Westa.

Chytilová byla tak dobrá, že nakonec, aniž by chtěla, fušovala i do surrealismu. Vlčí bouda je nejdelší lucidní sen české kinematografie. "Slyšíš? Ona pochopila, že opravdové jistoty záleží jenom na vás."

Je možné vymyslet hřejivější slova než amore, perfetto a lets gou? Je hypoteticky reálné narazit na chladnější dceru než Tessu Göttlicher? Hoří cikareta lépe při chůzi a nebo je kouř jenom záminkou pro pohyb? Rýmuje se něco víc, než Rimini-Fellini? Lze balit, vybalovat a přebalovat opačné pohlaví zcela bez obalu nebo je obal nutnost obchodu? Může bezejmenné mazivo chutnat jako "ty"? Schwarze Madonna herr Seidl pokládá tvrdé otázky, které však měknou hned při položení jako plát listového těsta, bez ohledu na hustotu mlhy. I bludiště podnikatelského baroka se dá překonat bez vodítek, pokud vám to za to stojí. Tak to je, tak to má být. Nejdůležitější je, aby uhlí v uhláku alespoň doutnalo, občas prasklo nebo poskočilo a s Kájou se jděte vysrat, Ričí Bravo je Rakušák, zde je mantrou grüß Gott a Čech může blbě čumět přes plot. "Jak dlouho jsi fanynka?"

Výborná neznámá Kumaširova buddybalada o dvou flákačích, kterým doslova mrznou prdele někde na Hokkaidu, zatímco je zahřívá sen o Africe, bídná rybí práce za pár jenů a odměna ve formě chlastu a sexu, bez které by se ani pahorky africké nezelenaly. Vlastně mi celá ta jemně/hodně humpolácká nálada, neobroušený sekaný styl, stolky nasáklé sakém a náhlé výrony nejen emocí velice připomínaly Honga, což o mnoha filmech ze 70. let říct nemůžu. Velmi osvěžující i v rámci rozmanitosti japonského filmu.