Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Akční
  • Dokumentární

Recenze (32)

plakát

Příští rok ve stejnou dobu (1978) 

Velmi inspiriující dílko, které přináší pohled na muže a ženu bez stereotypních klišé. Ufňukaný Alan Alda a svěží Doris si postupem času vymění role a od vášnivého sexu se přesunou k splynutí duší a charakterů. Velmi lidské, co do povahových chyb obou zúčastněných i velmi pravdivé a nepřikrášlené :) Pozoruhodné jsou i oficiální drahé polovičky George a Doris - Ellen a Harry, kteří ačkoli se na plátně ani jednou reálně neocitnou, tvoří oporu celého příběhu a pomáhají rozehrát ústředním postavám jejich (zřejmě více jak) pětadvacetiletý víkendový vztah.

plakát

Kamarád Timmy (2009) (seriál) 

Mám pocit, že někteří uživatelé očekávají v Timmy Time bůhvijaká intelektuální témata zaměřená přinejmenším na podstatu fenomenologie. Proboha, je to pro děti školkou povinné, aby věděli, že v tom nejsou sami a vzali si ponaučení z Timmyho chování :) Mimochodem, scéna, v níž Timmymu paní učitelka vzala vláček a nutila ho jít spinkat mi trhala srdce a připomněla všechny ty školkové "útrapy".

plakát

Počátek (2010) 

Nolan má ve svých dílech vždy až moc vyšperkovaný a za jakous takous brilantností schovaný jednoduchý příběh s ohromující vizuální stránkou, ovšem zapomíná na lidský prvek. Jeho postavy nikdy nesršely věrohodnou psychologií a spíš na plátně pochodovali jako robotičtí igráčci. Ne, že by Inception bylo v tomto ohledu tak moc jiné. Osobně si však velmi cením donucení zhýčkaného diváka přemýšlet u filmu. Nolan mu vnuknul víceúrovňovost interpretace a nemožnost během filmu vypnout, protože uděláte-li to, nepochytáte všechny "hustokrutěpřísné" detaily. Konec považuji za neskutečně dobrý nápad a Nolan si jím u mě šplhnul. Za donucení používat mozek 3 a půl *, tu druhou půlku * dávám, ano je to povrchní, za Josepha Gorrdon-Levitta a Toma Hardyho. Poslední zmiňovaný je pro mě první sympatická figurka v Nolanových filmech. Jinak všem, pro které je tento počin průlomovým a považují jej za film roku, gratuluji, ale já si na tu svoji pecku ještě ráda počkám.

plakát

Truchlivé dědictví (2004) 

Pedofílie je dodnes jedno z nejkontroverznějších a nejvíce nepřípustných témat v jakémkoli uměleckém díle. Zvykáme si na výstavy mrtvých lidí v lihu, ale zneužívání dětí na plátně či na stránkách knihy bereme jako odstrašující případ, který slouží k jedinému - semknutí společnosti, všeobecnému odsouzení a vyslovení morální pravdy. Nic hlubšího, neboť jakákoli hlubší myšlenka už svou kontroverzí vytrhuje poklidného příjemce z jinak pohodové letargie. Mysterious Skin se s tímhle nelehkým tématem vypořádal nadmíru čistě a bez jakékoli senzachtivosti. A opět se vrací ke kouzlu člověka jako jedince - nepaušalizuje, neříká, co je pro všechny dobré nebo špatné. Důležité jsou opravdové pocity - zoufalství malého Briana je srdceryvné v celé své podstatě, stejně jako atmosféra malého provinčního městeka, kde nikdo nikoho nezajímá. Dlouho jsem neviděla tak skromné dílo, které nevyšumí za týden z hlavy jako zvětralá sodovka. A Josepha Gordon-Lewitta mi prosím pošlete domů.

plakát

Poslední polibek (2006) 

Až moc mě vytáčí ten klasický axiom, že do 29 je všechno úžasný, život se podobá hopkání po paloučku s jednorožci a až s přibližováním zákeřné třicítky začne člověk řešit, co se sebou. To scenáristovi nebylo nikdy patnáct nebo dvacet? Nevědět, co s mrchou životem je jeden z nejzákladnějších lidských pocitů a rozhodně se neřídí tímhle nejapným příběhem. Pochybuju, že se tohle všechno dá znázornit nesympatickými herci sypajícími jednu otřepanější frázi za druhou. Hysterické Jenně by měl někdo přestřihnout těhotenský průkaz a mít dítě zakázat.

plakát

Kupředu levá, kupředu pravá (2006) 

Půvabné spojení a přiblížení dvou extrémů. Ačkoli jsou názory mladých bolševiků otřesné, přesto se člověk neubrání pousmání nad máváním rudých praporů a jejich snění o normalizaci a umakartovém panelákovém bytě se soudruhem Stalinem na zdi. A paní s hláškou: "Pámbíček má komunisty rád," tuhle parodii rozsekla úplně. Tyhle pomatené děti nejsou děsivé, nejde z nich strach, spíše baví okolí a musí přihlížet, jak jejich voličské osazenstvo vymírá. To mladí konzervativci jsou oproti tomu reálnější sebranka zavánějící sektou: "Tobě už je 17 a nejsi u nás? Já vstoupil v 16!" Z party mladých cílevědomých lidí v oblecích, kde se neúspěch neodpouští a kde už i malá dítka dělají vše pro to, aby byla mezi vrcholnými politiky, běhá mráz po zádech. To ten chlapec v rudé čapce, který spílal slečnám, že nectí památku padlého parašutisty, alespoň působil upřímně a zaníceně. Tak jako tak autorka opět potvrdila, že extrémy ať už napravo nebo nalevo nemůžou být dobrou volbou ani se sebelepšími úmysly.

plakát

Requiem pro panenku (1991) 

Requiem pro panenku má stejný problém jako filmy o holocaustu, kvůli závažnosti tématu se automaticky přidává pár procent navíc. Je neoddiskutovatelný fakt, že tahle otřesná událost se stala a chovanky byly svými vychovatelkami týrány. Přesto si nemyslím, že po odmyšlení brutálních scén ponižujících lidskou důstojnost zůstane na tomto filmu něco hlubšího a zajímavějšího. Závěr, kdy se hrdinný Renč jako jediný dobrý a spravedlivý po morální obrodě vrhá do pramenů za "kriply". které každý odepsal, mi zavání kýčem a egomasturbací páně režiséra. Na škodu je i to, že si Renč nechal jen předhodit scénář a nenamáhal se zjišťovat dál, co se tehdy stalo. Marika/Eva je stále naživu v ústavní péči.

plakát

Sherrybaby (2006) 

Nízké hodnocení mě trochu šokuje. Možná, že v záplavě všech těch grandiózních velkofilmů s hustokrutěpřísnou zápletkou a monstrózních morálních dramat alá kolaborovat/nekolaborovat, jsem/nejsem robůtek zaseklý v politickém establishmentu, jsem poslední člověk na zemi/jsem poslední labrador na zemi,... už nejsme schopni vnímat tohle niterné drama, kde vlastně o nic zajímavého nejde. Jenže... ucouraná Maggie je k sežrání a někoho ve stylu Dannyho Treja jakožto odrbaného indiána s ksichtem hrdlořeza by potřeboval každý. Ačkoli divákovy sympatie jsou jednoznačně na straně Sherry, její bratr s manželkou rozhodně nejsou jen záporné postavy - žena vychovávající cizí dítě, které by měla po třech letech "odevzdat", nemůže nadšeně vítat navrátivší se feťačku. U těhle přímočarých příběhů přichází většinou trapný konec zasypaný klišé. Případ Sherrybaby to ale rozhodně není.

plakát

Romper Stomper (1992) 

Celkové vyznění je žádné, epilepsie hlavní hrdinky otravná a Russel Crowe primitivní hovado, které ve mně vzbuzuje ty nejnižší pudy. I přesto však existuje chemický vzorec a diagnóza pro mou nepochopitelnou fascinaci tímhle snímkem.

plakát

Podzimní sonáta (1978) 

Nemám ráda pseudointelektuálské žvásty kolem tvorby páně Bergmana, ale Podzimní sonáta mě svým vyzněním hluboce zasáhla. Ráda se nimrám v tématech o průměrném životě průměrných lidí a nerovný vztah matky a dcery jen ukazuje jak silné téma si Bergman opět zvolil. Co rozhoduje o tom, zda se budeme jen dál patlat ve svých maloměšťáckých životech a kdy už doopravdy prožíváme něco víc? A jak můžeme vědět, že ten nudný pěstitel kaktusů z vedlejšího vchodu nemá bohatší a smysluplnější život než my?