Než se rozední

"Netvárte sa tak vystrašene, dievčatá. Toto je život!" Tento citát by mohol hovoriť za všetko. Ja už len podotýkam, že život má milión rôznych podôb a každý si ho môže zariadiť tak, ako chce. Napríklad programovo neplodiť deti. Až na to, že niekto predtým sa predsa musel takto obetovať a možno zvádzať vnútorný boj, aby sme my v podobných intenciách vôbec mohli uvažovať. Bergman je majster vžitia sa do ženskej psyché. Čakanie na pôrod pri sledovaní tohto diela mi privodilo nervozitu porovnateľnú azda len s čakaním na popravu v Mŕtvy muž prichádza (1995). Film nevhodný pre prvorodičky a aj mnohých iných. (16.07.2017)

Švédsky filmár sa azda tentoraz dôrazným spôsobom zameral i na také druhy komplikovanejších pôrodov, ktoré sa teda nemusia úplne stopercentne vydariť, čo má vlastne potom práve taká žena [u]robiť, aby sa znovu vôbec postavila na svoje polámané nohy, a od čoho by sa dal v podstate následne odvodiť i názov tohto kvalitne prevedeného, chladne čiernobieleho, ale najmä v samých detailoch nasnímaného, a k tomu zároveň aj v neustálych dialógoch sprístupneného titulu; po správnosti ako Blízko k životu, v ktorom sa dalo z tvárí trojice ústredných protagonistiek naprosto vyčítať, čo takáto "tehuľka" musela akurát prežívať, keď by sa čokoľvek pokazilo: prichádzajúca Cecilia Elliusová [Ingrid Thulinová] akurát potratila, zatiaľ čo povedzme zase večne pozitívne naladená Stina Anderssonová [Eva Dahlbecková; mimochodom, pripomínajúcu mi svoju rakúsku kolegyňu - Máriu Schellovú, čo sa konkrétne celkovej fyziognómie týkalo, ináč sestra Veľkého Maximiliana], sa na toto bábätko mimoriadne tešila, pričom ešte sa pripojila i posledná aktérka do „dámskej jazdy,” a to Hjördis Pettersonová [Bibi Anderssonová], ktorá po novom prírastku príliš extra ani netúžila kvôli niekoľkým dôvodom z toho automaticky vyplývajúcich, ktoré sa postupne predostierali pred divákovým zrakom, rovnako ako i zvyšné dva príbehy, keďže asi iba v jednom z nich svitalo na lepšie časy, kde by sa to hneď ani akosi zvlášť určite nepovedalo. • Samozrejme, že podaktoré rodičky vzápätí čochvíľa aj kojili, aby som sa stále nenachádzal len v akomsi depresívnom opare, ktorý doslova miestami nenormálne sálal z nemocničnej izby, kde boli tieto tri duby ubytované, no musím podotknúť, že tento „pochmúrny Švéd,” neostal svojej povesti nič dlžný, keďže sa opätovne vyžíval v komponovaní ťažkých záberov, v ktorých sa rovno pozeral až kamsi na dno ženskej duše, čo vedel dokázať iba INGMAR BERGMAN, jeden z najväčších kinematografických inžinierov všetkých čias! • Jednalo sa o dramaticky komponovaný titul z čisto len ženskej perspektívy ohľadom toho, aká môže byť podoba pôrodu extrémne vyčerpávajúcou, čo si ako muž nedokážem absolútne predstaviť, no ako priamo zúčastnený divák som sa ocitol oveľa bližšie k tomu, čo si mám vskutku o tomto "pojme" naostatok aspoňže myslieť. (19.07.2024)

Kdyby některé dialogy nepůsobily nerealisticky a kdyby ten závěr nebyl tak strašně odhadnutelný, asi bych dal i 5*, protože je to přesně takové psychologické drama, jak si ho představuju. Ono je takové ale i tak - o postavách víme hodně (a to nejen o hlavních, ale dokonce i vedlejších, viz. jedna ze zdravotních sester), dokázaly mě zaujmout a byl jsem zvědavý, jak to s nimi dopadne (i přes to, jak průhledné to od začátku bylo) každá má uvěřitelný charakter, má to hloubku a zazní zde spousta chytrých vět, je to skvěle natočené a hlavně brilantně zahrané, až mě překvapovalo, jak tu ty herečky dokázaly tak dokonale a realisticky střídat emoce - ačkoli Evě Dahlbeck jsem to zpočátku moc nevěřil, ale až později mi došlo, že to není přehrávání, ale charakter postavy, kterou hraje. Fakt, nějak takhle si představuji solidní psychologické drama, ale takových je bohužel v současné době snad ještě míň, než malých podnikatelů kteří nejsou kvůli současné situaci v krizi... Už jen kvůli tomu musím Než se rozední ocenit a o to víc mě mrzí ty mínusy, hlavně teda ta strašná předvídatelnost. Vždyť se nad tím zamyslete sami - máte tu ženu, která se na své dítě strašně těší, nemůže se ho dočkat, má milujícího manžela a pak je tu druhá žena, která ani pořádně neví, jestli to své dítě chce, protože je sama, bez peněz a matka by jí asi zabila, kdyby nějaké dítě vůbec měla. Tak schválně, jak to asi dopadne? Možná je to jenom můj problém a pro ostatní to tak průhledné nebude, ale já si nemůžu pomoct, od prvních 15 minut jsem tak nějak měl jasno - a ono to vyšlo. Ale tak aspoň z toho plyne poučení, že SPOILER se člověk nikdy nemá předčasně těšit, jelikož se mu taky může vymstít KONEC SPOILERU. 4* (08.01.2021)

Ženský svět pana Bergmana se mi líbil.  Ze začátku mě  silně iritovala nešťastná Cecille, ale to se brzy rozplynulo a tohle komorní  intimní drama člověka i pohltí a což jsem nečekal, tak i dojme.  Ve své podstatě krásně banální myšlenka, že všechno zlé je k něčemu dobré, vyprávěná citlivě, upřímně a s porozuměním. Příběh, kde bych rád věděl, jak se těm holkám dařilo dál a přál bych jim jen to nejlepší. Čekal jsem beznaděj a přes všechnu bolest převládala naděje. Bergmana tímhle samozřejmě ještě neznám, ale nečekal bych, že o jeho filmu řeknu, že byl milý. Život i bolí, ale pokud se žije a je s kým ho žít, přebolí. (17.07.2024)

Bergmanovým dílem prochází jako tenká nit fascinace ženskou psyché. Na ní navléká tu lesní jahody, tu posílá psaníčka plná intimních výpovědí. Od ní se odvíjí většina jeho příběhů. Kolem žen krouží muži, stejně zranitelní jako ženy. Někdy vřelí a chápaví (manžel Stiny) jindy vlídní leč odtažití (manžel Cecilie) nebo jsou daleko předaleko (partner Hjördis). Příběh jedné noci je rozehrán na všech stranách, žádná ženská role není vedlejší, všechny dostávají velký prostor, který bezezbytku naplní. Je to s podivem, s jakou přesností Bergman vylíčil ryze ženskou atmosféru porodince, doba změnila jen uniformy a vybavení, přístup zůstává v zásadě stejný. (09.04.2015)