Člověk z mramoru

Škoda toho rámcového příběhu. Nedával moc smysl a tu herečku jsem nedával moc já, IMHO strašně přehrávala, až se to nehodilo. Snad smyslem bylo ukázat/předpovědět, jaké potíže zažíval při natáčení Wajda. Naopak "flashbacky" byly povedené hodně a především herec/Birkut, od prostého upřímného vesničana až ke změně a prozření. Těch 150 minut uteklo docela rychle. (04.10.2009)

Malý poloprázný sál. Před očima se odehrává příběh mladé inteligentní režisérky, která chce natočit svůj absolvenstký film. (Že by se pan režisér inspiroval svojí mladou nadějnou žačkou Agnieszkou?) Její způsoby nejsou nijak uhlazené, s mírně klacovitým způsobem se dostává kam potřebuje, filmuje mramorovou sochu zamčenou za pletivem, dostává se k archivním snímkům... Na plátně se ukazuje tvář sebevědomého úderníka. Víme na kolik procent překročil plán v 50. letech, jak ale žije teď? Kdo je Mateusz Birkut? Způsob retrospektivního vyprávění rychle vtahuje do děje. Příběh je dobře čitelný i pro ty, kdo nezažily dobu úderníků a plakátů v nadživotní velikosti. Krásný kontrast začínající režisérky, která si jde za svým a úspěšného režiséra, pána v letech, která zasedá v komisích a sklízí slávu. Wajda si jako vždy vybírá národní téma. Nekritizuje, neparoduje, předkládá fakta, přesto je cítit, jak se neskutečně baví, mazlí s tématem, vykresluje detaily. Takhle se píší dějiny! Takhto vzniká velký úderník!! Takto se plní plán na 120 %! Sláva!! (31.05.2014)

Brilantní po všech stránkách, formálně, scenáristicky i herecky. A ten konec, ten je naprosto geniální. Vše už bylo řečeno, jen zdálky zazní budovatelská píseň jako připomínka doby minulé. A dva mladí lidé nejdou vstříc růžovým zítřkům, jen ruku v ruce jdou navštívit muže, který doplatil na své ideály. Nejdříve rukama, později málem i ctí. Wajda se nebál natočit ostře kritické dílo v době, kdy kritizovaní byli u moci. Jde dokonce dál, přiznává i svůj díl viny, nesnaží se omlouvat, jen stroze předkládá černobílý materiál, který evokuje archivní záběry, takoví jsme byli, říká Wajda, a je na nás, na divácích, jak se s tím vypořádáme. (25.12.2021)

Tento film jsem zhlédnul na počest nedávno zesnulého Andrzeje Wajdy a první střet dopadl navzdory lehce přemrštěné stopáži velmi dobře. Wajda mistrně manipuluje s dvěma časovými liniemi, přičemž mi přišla paradoxně lepší ta aktuální (v niž mě zaujaly vybrané stylistické prostředky, především práce s kamerou). Výborně se zde pracuje s zachycením atmosféry jednotlivých etap a také s vykreslováním jednotlivých charakterů, kterým vévodí cílevědomá, roztěkaná a mírně afektovaná Agniezska, vrhající se do kolotoče zjišťování pravdy o jednom kdysi slavném úderníkovi. Oba ale bojují proti stejnému nepříteli, jen v jiné době a jiných vztazích. (10.11.2016)

Kdyby něco podobného vzniklo za normalizace u nás, okamžitě by to skončilo v trezoru. Příběh o mladé režisérce, která točí diplomovou práci o postavě jednoho zedníka z budovatelských padesátých let. Během mravenčí práce a nastudování různých materiálů se dostává k pravdě, která měla být před veřejností skryta. Špičkově natočený film. (22.03.2022)