Elena
Jelena
Jelena
Elena
Režie:
Andrej ZvjagincevKamera:
Michail KričmanHudba:
Philip GlassHrají:
Naděžda Markina, Jelena Ljadova, Andrej Smirnov, Andrej Zolotuchin, Jaroslav Žalnin, Igor Ogurcov, Igor Jurtajev, Jurij Borisov, Vasilij Prokopěv (více)Obsahy(1)
Elena a Vladimir jsou starší pár - a oba pocházejí z odlišného prostředí. Vladimir je bohatý a uzavřený muž, kdežto Elena pochází ze skromných poměrů a je oddanou a poslušnou manželkou. Potkali se až později a oba dva mají děti z předchozích manželství. Elenin syn je nezaměstnaný a neschopný uživit svou vlastní rodinu a neustále prosí Elenu o peníze. Vladimirova dcera je bezstarostná mladá žena, která má se svým otcem velmi odtažitý vztah. Vladimir dostane infarkt a skončí v nemocnici, kde si uvědomí, že čas, který mu zbývá, rychle ubývá. Krátké, ale až nezvykle milé setkání s jeho dcerou ho utvrdí v tom, že bude jedinou dědičkou jeho majetku. Po návratu domů to oznámí Eleně - a její naděje na finanční pomoc svému synovi vezmou za své. Plachá a submisivní hospodyně je pak nucena vymyslet jiný plán, jak zaopatřit svého syna a vnoučata. (Filmbox)
(více)Videa (1)
Recenze (81)
Dokonalo vykreslená vypočítavosť a kam až môže viesť prudko egoistické zmýšľanie, hoci s veľkou rozvahou. Je to až zarážajúce ako niektorí ľudia dokážu vedome škodiť iným len pre svoje dobro, a pritom nevyzerá, že by ich to nejako extra trápilo - teda aspoň na povrchu to vedia krásne skryť, ale možno vo vnútri ich svedomie (ak ho vôbec majú) pekne postupne ničí. Námet bol dobrý, taktiež spracovanie a vynikajúca kamera. Ale škoda, že najmä k záveru nebol dôraznejšie a hlbšie vykreslený vzájomný vzťah medzi Jelenou a Voloďovou pozostalou dcérou Katerinou - práve toto by mohlo filmu dodať to čo mi tam veľmi chýbalo, celkovo že Katerina bola tak v úzadí, a to pochybujem, že by nechala všetko len tak jednoducho plynúť, keďže nemala zrovna moc ľahostajnú povahu. Elena Lyadova bola naozaj očarujúca. ()
Na Zvjaginceva poměrně slabé, rozhodně jsem po Vyhoštění čekal víc. Jakoby režisér upustil od duchovna, tajemna a dechberoucí obrazové stránky a vsadil na jistotu. Vznikl téměř bezchybně natočený film, ovšem bez života, bez jediného režijního momentu, scény nebo nevídaně zkomponovaného záběru, kdy bych si řekl, že ten rejža je fakt machr. At se na to dívám z které strany chci, vidím v tom filmu skutečně jenom sázku na jistotu, či snad jakousi neochotu zkoušet něco nového, nevím. Glassova melodie je výtečná, ovšem její dramatičnost s filmem příliš nekoresponduje. ()
Již nesourodé spojení Glassovy hudby s předlouhým záběrem na samém počátku filmu varovně předznamenává, že tematizovaná mesaliance východního a západního postihla i vlastní tvar, a zkomolila tak výpověď. Jejímu smysluplnému vyznění zde chybí kritický nadhled, tvůrčí svrchovanost a – šaldovsky řečeno „hrdinný zrak“. Režisér se zřejmě snaží – rodinným dramatem – ilustrovat staronový mýtus, který právě před sto lety aktualizovalo eurasijství: v jeho podání tedy evropské odcizení kolonizovalo úrodné nivy femininní Rusi, a v souladu s vlastní vykořeněností je nezúrodňuje a pouze z nich těží – egoisticky a neúčastně. Proměnění, poevropštění Rusové se brání sdílení a izolují se do svých futuristických světů, zdánlivě kultivovaných rájů – chladných hájemství internacionálního designu, kde panuje povšechná rutina. O nic živěji však není ani mezi rodnými plebeji, kteří pod potrhanými prapory nihilismu, v souladu s tradicemi, vyčkávají u vodky a televize na spásnou formující sílu, která nepřichází, a snaží se obnovit své „skytství“ v sídlištních potyčkách. A protože je na nich dobýt oné nepatřičně obsazené arkádie a nedostává se jim k tomu sil, pomůže – cizí – úskok (jakýsi hluboce spící trojský kůň, instinktivně probuzený zachovalým rodovým pudem). Panorama kulturního průniku, vykreslené vnitřně rozpornými obrazy, tu civilistními, onde „symbolistně“ laděnými, nadto trvale leptanými tou nepřiléhavou hudbou, pokrývající projekční plátno jakýmsi mučivým rastrem, mě skličovalo svou popisností a netázavostí. A konečně jsem měl z celku dojem anachronismu, jakési hodně znetvořené ozvěny takzvaně „módního“ odcizení šedesátých let, jen v nových kulisách. Ale svět se proměnil a otázek přibylo – a zjevně i strachu z nich. Idea zapadnictví sice přinesla Rusku mnohé, ale křísící moc zpravidla nemají ony převzaté myšlenky, ta spočívá v tom prvotním plodném zrnku. Ostatně už Berďajev tomuto proudu zpětně vytýkal nepřítomnost kosmického ducha a pokládal je „jakýsi nezdravý a nemužný vztah k Západu, jakousi nesvobodu a bezmoc pocítit, že jsme také pro samotný Západ účinnou silou.“ Jak a kde hledat to vnitřní, hluboké probuzení, to režisér nenaznačuje, ba ani se po tom netáže. Bezcestí. ()
Jak to vkusně říct. Co začal místo filmové hudby používat muzikostroj Philipa Glasse, klesá Zvjagincev s každým novým filmem o propad níž, kde už to nejsou díla, ale produkty. Že by mu začaly diktovat směr, témata i kvalitu producentské peníze? Vybírá si jednoduché, civilně morální náměty, rodinné a místně politické střety na osobní rovině, zobrazuje je povrchně jako třetiřadý pisálek, glosátor do časopisecké rubriky, a mechanicky je prostřídává s čím dál chatrnějšími a odvozenějšími odkazy k církvi (ani ne duchovnu), přičemž mu chybí uštěpačný, nadčasově ironický glanc i mrazivá duševní pronikavost, vnitřní vhled a soucit Dostojevského, a bez toho se mu filmová výpověď stává povrchním a zbytečným kázáním od stolu, intelektuálně svrbivou, neprocítěnou, populistickou esejí. Přestal být originálním filmařem a kdovíproč se vpravil do role komentátora ruských poměrů, jak je povrchně chtějí vidět na Západě = [lidi jsou líní pracovat a nemorální, všichni jdou po penězích jako slepice po flusu, církev je poplatná režimu a zbohatlíkům a vyžívá se v pustém žvanění, máme tady mafii a všude jsou prospěcháři a hlupáci bez rozhledu, staří umírají a z nových nikdo nezvelebuje statky svěřené. Úpadek a všiváctví]. *** K tomu pak patří, že zlajdačel i formálně, nedbá sevřenosti tvaru (ne, záběr na stejnou větev na začátku a na konci snímku v Jeleně, ani na vraky na moři v Leviatanovi to nespraví), napospas ponechané motivy mu z filmů čouhají jako sláma ze stohu, začal se vyžívat v laciných, nefunkčních a nedbale zpracovaných metaforách (co měl znamenat ten ležící bílý kůň, nainstalovaný dva metry od železničního přejezdu? toho taky ranila mrtvice?) a místo skutečných přesahů a katarzí sahá nejvýš k němým záběrům na moře. Oba filmy, Jelena i Leviatan, jako by byly nakvap vyrobeny konfekčně, stejné rámování, interiéry jako z ruské ikey, stejná herečka, podbarvení stejně znějícím Philipem Glassem na začátku a na konci, stejné titulky, produkce, stejná plochost... Rozdíl je v tom, že Jelena přece jen drží ještě trochu víc pohromadě, zatímco Leviatan se už úplně rozdrobil do roztěkaných, za sebou nahamstaných scén, a v tom, že je ještě nasnímaná poměrně sjednocenou a dívatelnou kamerou - především skrze ty proměny světla, ač i to je samo o sobě kýčovitě levnou a doslovnou metaforou. V Leviatanovi už bije do očí i ten nezájem o vizualitu, o intearkci kamery se snímaným, exteriérové lyrické a čím dál trapněji, násilněji vmontovávané patetické vsuvky pohledů na moře a na hory a na svítání se střídají s interiérovými záběry s otřesně nudnou, tupou, téměř televizní kamerou. Příběh nedrží pohromadě nic vnitřního, je to jen plytká, blábolivě předrmolená navršenina publicistických postřehů, zatímco v Jeleně se to banální sociální minidráma ála Mrštíkovic Maryša dá srrhnout do dvou jednoduchých vět. Čili už na Jeleně lze postřehnout v menší míře všechny nešvary, které příští snímek, Leviatana, naprosto zhůvěřile ubily, a jinak nic nového, co by takový přístup vyvážilo. Zvjagincev by potřeboval být zase úplně neznámý, aby se přestal koupat na vlně zájmu a podlézat Západu. () (méně) (více)
Zvjaginceva a jeho tvorbu milujem nadovšetko a dlhoročné čakanie na jeho ďalší film What Happens (ak vôbec) skracujú len opakované zhliadnutia predchádzajúcich počinov. A hoci viac zhliadnutí u mňa lásku prehlbuje, Elena je pravým opakom a snímku začínam mať rád čoraz menej. Niekde na pomedzí slow cinema a režisérovho vlastného štýlu sa vynára príbeh o kontraste medzi vysokou spoločnosťou a nižšou spodnou vrstvou (čo nie je typická Zvjagincevova látka, tú majstrovsky zvláda kolega Bykov), medzi obrovským, drevom vykladaným apartmánom v centre Moskvy a chátrajúcej panelovej chruščovke v industriálnom predmestí s výhľadom na betónové veže atómovej elektrárne a pravidelnými výpadkami elektriny s dejom a rozuzlením tak absurdným, že neuveríš, nech sa akokoľvek snažíš. (8.5.2019) (5.2021) (7.6.2022) (25.11.2022) ()
Galerie (20)
Photo © MFF Karlovy Vary 2011
Zajímavosti (4)
- Režisér a herecký představitel při debatě o tom, jaké bylo Vladimirovo povolání v minulosti, zvažovali tři možnosti. Postarší bohatý muž v současném Rusku podle nich mohl být dřív důstojníkem KGB, funkcionářem Komunistického svazu mládeže, nebo vědcem, který se dal na podnikání po rozpadu Sovětského svazu. Rozhodli se, že Vladimir by měl být vědcem, protože herecký představitel Smirnov nevypadá na ostatní dva typy. (Morien)
- Podle režiséra byl výkon Jeleny Ljadové (role Káti) tak výborný, že mu bylo líto, že její postava neměla víc scén. (Morien)
- Scéna, ve které jde Jelena do kostela, nebyla v původním scénáři. Režisér Zvjagincev a Oleg Negin, autor scénáře, spolu vedli debatu, zda je ve filmu vůbec nutná. (Morien)
Reklama