Katanagatari

Časté, neskutočne nudné a dlhé monológy niektorých postáv... Nie vždy som udržal svoju pozornosť a preto som mal proplém pochopiť celý ten koniec, ktorý nebol práve podľa mojich predstáv... Grafika je, no, povedzme, že veľmi originálna - osobne som si na ňu musel zviknúť, ale potom sa mi už páčila... V kombinćii s vyprávačkou pôsobí príjemne rozprávkovo... Veľmi sa mi páčil vzťah Togame s jej "mečom", bola úžasná - a hlavne preto teda 4* (12.08.2011)

Zatim super, nějakej Afro Samurai se může jít vycpat... A dokoukáno, pokud jde o akci, tohle skoro nemá konkurenci. Specifická animace a zvláštní děckost namíchaná s brutalitou tomu dává originální atmosféru. Děj je v zásadě jednoduchej ovšem ne nudnej, což je v tomhle žánru podle mě nejlepší volba. Taky postavy jsou zajímavý a tvoří silnou stránku celé série. Komu se líbil ten zmíněnej Afro, ať se radši podívá na tohle, aby věděl, jak se to má dělat... (pokud už v tu chvíli nebude rozsekanej na kousky) (29.09.2010)

Takže na takový konec jsem čekala 12 měsíců? Jsem zklamaná a zároveň spokojená. Ty jeho oči na konci byly skvělé, asi bych zvládla fall for you, Šičika, ale... Anime zaujme neobvyklou kresbou, která tomu dodává na atmosféře - pasuje k příběhu. Ten je zajímavý, s posunem a jasným cílem. Bohužel se vyskytly chvíle, díly, kdy jsem se nudila a opravdu mě to moc nebavilo. Ale ten konec byl opravdu... Prostě se koukněte. Doporučuji anime "ze středověku" s dobrou hudbou, kresbou, nápadem, zajímavýma postavama. Pro mě slabší 4*. (11.12.2010)

Stylově unikátní anime. Katanagatari pro mě obsahuje tolik obratů, kdy mě něco prudilo, aby mě to začalo posléze bavit, v doposud nevídaném množství. Celkově bych nedokázal najít lepší popis, než "dokonale trollící seriál". Pod maskou vážnosti je tu spousta detailů a aspektů, které normálně u jiných anime považujeme za zavedené, obráceny na hlavu, ale takovým mazaným způsobem, že mi to nedá, než se jen usmívat. Zpočátku mě štvala skoupá animace, štvaly mě nekonečně dlouhé dialogy, štvaly mě přitroublí a divně oblečení ninjové, štval mě Šičiko svou natvrdlostí a zalespenou oddaností, štvala mě Togame svou panovačností, štvaly mě krátké souboje, které byly spíš slovní. Jenže ono se to všechno tak změní..and i fell for it all. Šičiko s Togame jsou výborně sehraní, jeden pro druhého se mění, zbožňuju jejich typické maníry (námluvy skrz vlasy, házení oček, nošení, nevinou žárlivost) a jejich společná osudovost sálá z každého dílu. Ony 40 min dlouhé dialogy krásně potvrzovaly, že i když je to cesta za nalezením něčeho materiálního (mečů), šlo hlavně o cestu plnou ponaučení a vidět svět skrz mnoha dalších pohledů. Divák by nic jiného neměl očekávat od tvůrců ukecaného Monogotari a souboje mi tím přestaly chybět. Ne, ninjové mi byli otravní celou stopáž seriálu, ale vše pro mě zabil konec. Nemám problém pochopit principy obětování a nepotřebuju k štěstí, aby konec byl šťastný. Nedokážu se ale zbavit dojmu, že bylo budováno mnoho pro jedno velké konečné NIC. Začal jsem smutkem, na další desítky minut přešel na zmatečnost, kdy z ničeho nic Katanagatari přeřadí na nesmyslně neoriginální vyúčtování, abych po závěrečných titulkách zůstal rozčarován. Pochopím, že některé zaujme celková absurdnost a drobný autorský výsměch, ale lepší konec (a neříkejte mi, že by to nešlo, i kdyby se použily jiné drastičtější metody) pro mě je v důsledku rozdíl mezi mistrovským dílem a povedenou podívanou. Skálopevné 4*. Cheeriooo! (11.04.2017)

Když se anime odchýlí od anime kánonu, málokdy to opomenu zmínit v komentáři. Leckdy jde jen o kresbu, ale často jiný vzhled indikuje i poněkud osobitější obsah. V případě Katanagatari jsme někde na půli cesty - zápletka naznačuje příliš jasně, že každý díl má své povinné části. Seriál má 12 dílů, Shichika má za úkol získat 12 mečů, které mají 12 majitelů a v tomto úkolu mu konkuruje 12 nindžů. Takže si dáme dohromady jedna a jedna: "V každém díle bude poražen jeden protivník, uzmut jeden meč a zabit jeden nindža. Nuda. Ledaže by protivníci a nindžové byli zábavní a oku lahodíc by bojovali." Vidíte první díl, sestavíte tuhle hypotézu, vidíte druhý díl, hypotéze začínáte věřit, vidíte třetí díl, hypotézu označíte za zákon, vidíte čtvrtý díl a ejhle - divácká očekávání jsou rozcupována na maděru, přičemž je na divákovi spáchán tak úžasný podraz, že se tolerantní divák musí smát své touze vidět to a ono. Jde právě o takový vtip, jaký nabízejí Monty Pythoni v závěru Cyklistické výpravy, jenže tady ho naprosto nečekáte. Nemohu to nazvat jinak než rozkladem principů šónen anime. Těch "rozkladných momentů" se tu nachází víc, nicméně ne dost. Souboje se vyvedly pravděpodobně ze všeho nejlépe. Jsou plny vysvětlování použitých chvatů a technik, neb šónen žánr rád nabízí nejenom vypracovaná těla, pohyby, sílu a rychlost, ale i prohnanou mysl a tu nám pouhý obraz zprostředkuje jen obtížně. Zvykl jsem si a mám to i vcelku rád. Psychologie postav je hrubá, má povětšinou jen jeden aspekt, na kterém občas tato postava křečovitě trvá, jindy ho překoná v okamžiku smrti, případně je příliš zjevně určen k postupnému vývoji (od mečovitosti k lidskosti). Někdy je cílem tohoto povahového líčení morální či životní poučení, jindy útok na slzné váčky. Nakonec jsem si nejvíc oblíbil nindžy, kteří mě paradoxně zpočátku strašně štvali. Od scénáristy to byl zajímavý tah, protože zjevně přehodnocení divákových sympatií chladně prokalkuloval a dosáhl ho svým způsobem primitivními prostředky. Musím proto ocenit, že to i před onu primitivnost zabralo, jenže se zároveň ptát, jestli ta samá mysl vyplodila otravné žárlivé scény mezi Shichikou a Togame, jejich slovní přestřelky a lechtivé vtípky (pravda, pro anime nadstandardní), jež musí každý díl aspoň 15 minut prznit. (07.02.2011)