Doznání

Francúzi prekvapivo presvedčivým sposobom natočili sugestívnu drámu z čias politických čistiek v 50 tych rokoch v Československu. Je to film o desivej dobe, kedy nebol problém stať sa zo dňa na deň nepriateľom socializmu, film o metódach výsluchov, manipulácie s výpoveďami, film o idealizme socialistického politika a viere v stranu. (25.07.2017)

Pocitově velice nepříjemná záležitost, týráním vynucené doznání mi vůbec neudělalo dobře, 50. léta vnímám jako extrémně hnusný komančský flek v našich dějinách a ta "pravda strany" mi obrací žaludek ještě teď (a dlouho bude). Co musím pochválit, je strhující Yves Montand, to, co tu předvádí, je dech beroucí. Nicméně neodpustím si dovětek: "s čím kdo zachází..." (14.02.2020)

Na základní škole mi ředitel-kádrovák neustále připomínal, abych si hledal řemeslo, protože mě (neopomněl zdůraznit: přes samé jedničky) nepřijmou ani na školu ani do ČSM; nakonec pouze to druhé byla pravda. V práci mě personalista-kádrovák hned upozornil, že nesmím vyjet do zahraničí a nesmím mít žádného podřízeného; to byla pravda až do začátku roku 1989. A co by mi řekl kádrovák-kádrováků Artur London?... Poctivě "doznám", že bych se na tento film nedíval, kdyby v něm nehrál Yves Montand, kterému nikdy nedokážu odolat, ale ani Costa-Gavras mi není lhostejný. Nakonec jsem se ale přistihl, že myslím jen na to, jak je možno zkrátit čas od počátku zřejmého utrpení do jeho bídného konce (obecně, ne jen v těchto souvislostech), a jak dokáže být "naděje" zrádná a pustošivá. (19.04.2016)

Film není určitě pro pobavení, ale hlavně je poučný. Je nafilmován podle vzpomínek Artura Londona politického komunistického funkcionáře, diplomata a rudého publicisty, který se především vlastním idealistickým přičiněním, dostal do soukolí obludného mechanismu vykonstruovaných politických obvinění režimu. Zakázanou knihu „Doznání“ jsem za totality přečetl za dva večery, film sám o sobě, mě už tak nebral. Komunistický systém uměl přinutit surovostí a bestialitou skoro každého přiznat se ke lžím. Dokonce ve své zrůdnosti vězni o sobě mluví, (jsem hajzl a zrádce dělnické třídy) a podobné perly. Nejhorší a nejsmutnější na této době je, že bylo u nás v Československu vyneseno víc rozsudků smrti, než ve všech sousedských komunistických státu dohromady. Československý komunisti prostě chtěli být papežtější než papež. Artur London po odpykání trestu a následném propuštění sice kritizoval ve Francii praktiky komunismu, ale úplně se zcela nevymanil z myšlenek socialismu. Doufám a myslím, že už se nevrátí zlatá éra Sovětské demokracie. Je neuvěřitelné, že i dnes jsou lidé, kteří by komunismus znova volili. Zaplať pánbůh aspoň za film, který slouží jako dostatečný důkaz doby. (24.10.2007)

Vadila mi francouzština v českém tématu a čekal bych lepšího Urválka. Kupodivu  na první jsem si vcelku rychle zvykl a pochopitelně chápu, co, jak a proč a to druhé nemá valný význam. Zpočátku jsem pak trochu bojoval i se silně uměleckým pojetím, které korespondovalo spíš s pocity zadrženého Artura Londona než s faktickým záznamem oné události. Ale tady zase počítám, že se Doznání drží své předlohy, kterou jsem nečetl, ale po zhlédnutí tohoto filmu mě dost zajímá. Navíc s příchodem vyšetřovatele Kohoutka se evidentně v Londonovi něco zlomilo a celé vyprávění je již mnohem souvislejší a odtažité. Osobně pak tento posun z odstupu vnímám jako přirozený vývoj událostí, kdy se v zpočátku zmateném a odmítajícím Londonovi postupně láme veškerý odpor, a to přes  jeho snahu udržet si zrnko naděje na svou chvíli spravedlivého povstání, která ale samozřejmě nepřijde.  Což je také forma doznání, upřímného a lidského.   Setkání s Kohoutkem po letech pak reflektovalo nikoliv zrůdnost jakéhokoliv totalitního zřízení a jeho stoupenců, to je samosebou, ale zejména tisíce let přetrvávající podstatu lidské povahy. Nejlépe se umíme omluvit sami před sebou, a ti nejhorší jsou v tom nejlepší. (26.12.2021)