Tókjó no jado
An Inn in Tokyo
An Inn in Tokyo
Obsahy(1)
Hostinec v Tokiu je posledním Ozuovým dochovaným němým filmem, stejně jako posledním snímkem o potulném dělníkovi Kihačim, jenž se tentokrát s dvěma synky během hospodářské krize snaží najít práci a pomoci svobodné matce, jež si získá jeho soucit. Jde přitom o mistrovské dílo s řadou rysů Ozuových pozdějších, konceptuálnějších snímků. (Letní filmová škola)
(více)Recenze (5)
[zhlédnuto s živým hudebním doprovodem (Massimo Pupillo, LFŠ 2024)]. __________ Za příznivý dojem z filmu dost vděčím výše uvedenému electro-ambientu, které filmu dodalo úžasnou atmosféru. Velmi příjemně mě ale překvapilo i to, jak záživně Ozu tenhle příběh podal (aspoň tedy oproti filmům z jeho pozdějšího "mistrovského" období). ()
Poslední dochovalý němý film Jasudžiró Ozua z období předválečné ekonomické krize v Japonsku. Vznikl tedy v době, kdy se už 7 let ve filmech mluvilo. Avšak ani Ozu na tom tehdy nebyl finančně dobře, a to může být i jedna z příčin. Nicméně snímek, který předbíhá italský neorealismus, je jedním z nejlepších němé éry vůbec. "Tokijský hostinec" je příběhem o třech dospělých (1 muž, 2 ženy) a třech dětech (2 chlapci, 1 dívka), tokijské průmyslové periferii a rozhodování se, zda jídlo nebo nocleh, protože z kontumace psů se na obé často nevydělá - zvlášť, když touha po oficírské čepici je příliš velká. Závěr filmu je překvapivý, neevropský, za spásu duše se bojuje na poli pochybností (viz různé varianty na "zločin a trest"), tak jasno jako Kihači (Takeši Sakamoto) nemůže mít ani pánbůh. ()
Osudy otce a jeho dvou synků, nakonec zoufalý otec něco ukradne k snědku, svěří děti ženě a jde se udat. ()
Hostinec v Tokiu je posledním Ozuovým dochovaným němým filmem, stejně jako posledním snímkem o potulném dělníkovi Kihačim, jenž se tentokrát s dvěma synky během hospodářské krize snaží najít práci a pomoci svobodné matce, jež si získá jeho soucit. Jde přitom o mistrovské dílo s řadou rysů Ozuových pozdějších, konceptuálnějších snímků. ___ Jak vysvětluje i filmový historik David Bordwell, Hostinec v Tokiu bývá pro svůj námět, melancholii i vyvrcholení srovnáván s pozdějšími Zloději kol (Ladri di biciclette, 1948), ale vzdor podobnostem je mezi těmito díly velký rozdíl. Zatímco Zloději kol jsou časově sevření, zaměření na hledání kola a jejich svět je doslova přelidněn, vyprávění Hostince v Tokiu je plné výpustek, rozprostřené v delším období, odehrávající se v překvapivě vylidněném industriálním světě a soustředěné po většinu času spíše na vnitřní variace než na rozvíjení zápletky. ___ Své postavy přitom Ozu nechává projít třemi různými fázemi, přičemž každá je řízená jiným rytmem, jinými prvky a jinou logikou – a každá jako by v něčem reflektovala motivy, které ve svých předchozích filmech načrtnul, např. nezaměstnanosti a hledání práce z Tokijského sboru, rodinný piknik v Narodil jsem se, ale... nebo svého druhu milostný trojúhelník z prvního "kihačuovského" snímku Náhlé vnuknutí, přičemž každý z nich je tu vsazen do odlišných, posmutnělejších souvislostí. Posun lze sledovat i v uchopení typových figur cyklu, takže Kihači je odpovědnější a ušlechtilejší, zatímco starší syn naopak komplikuje život dětinskými rozhodnutími. ___ Ozu s natočením prvního zvukového filmu vyčkával nikoli z estetických důvodů, ale kvůli slibu, jenž dal svému příteli –a tak s vědomím nástupu zvuku testuje mnohé z prostředků, jež precizuje v pozdějších zvukových filmech. Je tu třeba překvapivě hodně dialogů (v mezititulcích), které přitom mají spíše rytmickou než významovou funkci. Otevřeně přitom pracuje s přechodovými záběry prostředí, které zejména v první polovině rytmicky oddělují jednotlivé dny. Časové úseky i celé blokysoučasně propojuje obměnami motivů, situací či replik.A stejně takpřekvapivě experimentuje s hloubkou pole, kdy velkou část jednotlivých záběrů nechává mimo ostrost. ___ Kihači se po svém finálním ušlechtilém, ačkoli vlastně pošetilém gestu krátce ohlédne zpět, přehodí si svršek přes rameno a hrdě odkráčí mimo ostrost vstříc svému osudu, a tím pro nás symbolicky uzavře nejen jeden umělecký projekt s čtveřicí interpretací jedné postavy, ale vlastně i nám známou etapu němé tvorby Jasudžira Ozua – a v jistém ohledu i japonskou němou filmovou éru jako takovou, protože mezi prestižními režiséry zůstával právě on posledním jejím představitelem. ()
Jsem až překvapený jak silně film působil i přes snahu hudebníka Massima Pupilla mě u projekce ukolébat k věčnému spánku. (LFŠ24) ()
Reklama