Svěží vítr

Proud mladých revolučně naladěných svazáků se jako odhodlaná řeka zurčící zvukem revolučních písní plynule proplétá cestami, razí si cestu skrz všechny dveře a brány, které její rozhodnost nemůžou ani v nejmenším zastavit, a tuto plynulost přejímá i filmová kamera. Střet mladých komunistů s chovanci církevní školy se stává i alegorií průběhu samotné revoluce, s jejími zvraty a obraty, strmými vzestupy i pády, kdy počáteční upřímnost ideje a jednotu prostředku a cíle střídá radikální prosazení vlastní vůle, kdy vše končí s příchodem a vládou "strategicky" uvažujících technokratů, byrokratů či pouhých praktiků moci. To vše vměstnané do jednoho dne a do miniaturního měřítka jedné skupinky věčně zpívajících svazáků. (01.09.2013)

Z (neo)formalistického hlediska film o střetávání se různých typů různě motivovaných pohybů, ve kterém lidi často pracují jako kracauerovský „mass ornament“ a stávají se jen součástmi různých ideologicky podmíněných obrazců. To je ale asi jediné, čím mě dokázal zaujmout. Jakkoli film hnutí Lidových univerzit ironizuje a rekontextualizuje na základě souvislostí s dobovým odporem v Paříži, pro mě bylo sledování politicky angažovaných arogantních mládežníků (už pro tu samotnou agitaci) přece jen dost obtížné. (22.04.2007)

První barevný film M. Jancsóa, který se u nás nikdy nepromítal. Snímek, jenž se odehrává na konci 40. let po konci druhé světové války, který ale souvisí s hnutím z 60. let, což můžeme také usoudit podle toho, jak jsou postavy oblečeny, tedy ve stylu z roku 1968. Pojednává o mladé skupině lidí, která se uskupuje do jednoho idealistického hnutí. Je zajímavé, že v tomto hnutí, které opravdu existovalo, patřil sám režisér Jancsó. Promítá, tím do tohoto filmu také vlastní zážitky a zkušenosti. Příběh se zabývá touto skupinou, která z nenadání vtrhne do kněžského semináře, aby zde poučila zdejší mladíky. Začne přednášet o svobodě, revoluci, demokracii. Přitom si neustále pronikavě zpívá, tancuje. Jancsó se ve filmu svým typickým alegorickým způsobem věnuje maďarské historii tak i revoluci a to pomocí radikálních tanců a písní. Velmi osobitý a zajímavý pohled tohoto režiséra na danou problematiku.  (10.01.2017)

Jancsó se koncem 60. let silně politicky vyhranil; v duchu levicových tužeb po převratu v systému násilným či myšlenkovým nátlakem začal využívat revolucionářské symboly, teze a historické inspirace. Svěží vítr se vrací do období hnutí Lidových univerzit z roku 1948, je však založen spíše než na realistické věrnosti na stylizaci a aktualizaci (např. ponechání oblečení z doby natáčení) a atraktivní tanečně-hudební nadsázce. Studenti, bezmezně oddáni spontaneitě sepjatých rukou, tanečních kreací v kruhu a politických hesel, orodují za angažovanost na jedné ze škol, zároveň však mezi nimi probíhají vnitřní konflikty a charakterová dramata, spory, jež dokládají, že i levicový kolektiv funguje na několika úrovních, neprůhledné hierarchii a síly jsou tedy rozptýlené. V tomto případě nesmírně pohyblivá mizanscéna, plná aktivity uvnitř širokoúhlého rámu (až se chce i divákovi začít běhat, skákat, otáčet se na všechny strany), je ještě více zdynamizována nespoutanými trajektoriemi barevné kamery Tamáse Somló v dlouhých, maximálně protažených záběrech. Výstražné ticho při závěrečných titulcích opět slouží k (sebe)reflexi a vyhodnocení – tohoto fascinujícího jednoaktového plenérového divadla – po svém, byť v době vzniku, při uvedení v Cannes, bylo jeho politikum přímočařejší. (17.01.2012)

Těžce stravitelný snímek (spíš po formální než obsahové stránce). Člověk neví, jestli je to muzikál nebo není, jestli je to mysleno vážně nebo jestli to naopak není už náhodou ironie, jestli tehdejší mládež byla opravdu "taková" nebo jestli z nich dělá blbce Jancsó. Je pravdou, že ani s jedinou z hlavních postav jsem nedokázal simpatizovat, natož se s některou identifikovat. Vlastně jediný jakýsi pocit, který ve mě film zanechal, je nechuť k lidem, kteří brblají o svobodě a při tom ji chtějí šířit násilím (což se mi ostatně hnusilo už před tímto filmem). Nevím - film jistě už dost ztratil se svého účinku, který měl v době vzniku, a také ho jistě dokáží se vším všudy správně pochopit jen Maďaři, ale vcelku se mi film líbil. Po technické stránce je film precizní a řešený stroze a funkčně - několikaminutové záběry, zajímavé řešení barev usnadňující rozeznávání postav, pěkná kamera, minimalistické výkony herců. Zajímavé také je, že ačkoliv se děj odehrává na konci 40. let, ponechali tvůrci hercům oblečení z doby natáčení - už z toho můžeme předpokládat, že tento film nemůžeme brát jako rekonstrukci tehdejší doby či pokus o jakýsi vérismus - naopak musíme film od začátku číst jako něco stylizovaného, nesvázaného realitou, i když z reality vychází. 14. 8. 2010 : Druhé shlédnutí, přidávám pátou do počtu. Neskutečná práce s kamerou.. (09.11.2006)